Frontmanka Emrei’s Shirley Tracanna o turné s Blackbriar

Zpěvačka Shirley Tracanna v rozhovoru pro ROCKLIST o nedávném turné, které se svou symphonic-metalovou kapelou Emrei’s absolvovala jako support nizozemské gothic-metalové skupiny Blackbriar.

Společná série pěti koncertů ve střední Evropě proběhla na přelomu září a října 2026. Turné neslo název „A Thousand Little Deaths“ Europe Part II: The Anemones Chapter a kapela Emrei’s na něm vystupovala v roli předkapely (supportu). Pro formaci Emrei’s šlo o dosud největší příležitost představit svou tvorbu zahraničnímu publiku zaměřenému přímo na symfonický metal.

Česko-italskou zpěvačku Shirley, která stojí v čele kapely, jsme důkladně vyzpovídali. V otevřeném rozhovoru se rozpovídala o zážitcích z celého turné, atmosféře na koncertech, fungování kapely i o svých snech a plánech do budoucna.Celý rozhovor, který čítá 21 otázek, si můžete přečíst níže.

Jak vůbec vznikla spolupráce s kapelou Blackbriar? Oslovili jste je vy, nebo přišla nabídka přímo z jejich strany či od agentury?

Spolupráce s Blackbriar přišla vlastně úplně nečekaně. Jejich hudbu poslouchám už několik let a při natáčení našeho videoklipu k Last Breath jsem se dokonce inspirovala jejich videoklipem Crimson Faces. Myslím, že jsem tehdy na našich sociálních sítích sdílela, že nás jejich tvorba inspiruje, a označila Zoru.

Letos v létě mi pak přišla zpráva od Reného, jejich bubeníka, s dotazem, jaké máme plány na podzim. V první chvíli jsem si upřímně myslela, že jde o spam. (smích) Nakonec se ukázalo, že Zora tehdy naše video zaznamenala, líbilo se jí a kapela se rozhodla nás pozvat na turné. O to krásnější na tom celém je, že spolupráce vznikla takhle přirozeně, bez jakéhokoliv našeho plánování.

Věděli jste hned od začátku, že to bude vaše dosud největší koncertní příležitost? Jaké byly první pocity v kapele, když se účast na šňůře A Thousand Little Deaths definitivně potvrdila?

Já osobně jsem při čtení té zprávy málem dostala čtyři infarkty. (smích) Pamatuju si, že jsem zrovna stála v Tescu na Andělu, když jsem si ji přečetla. Musela jsem se zastavit a několikrát se k ní vrátit, protože jsem si myslela, že se mi to snad jen zdá. Byla to pro nás obrovská příležitost, zvlášť když šlo o jednu z našich prvních větších zahraničních zkušeností, pokud nepočítám Slovensko a koncerty v polském pohraničí.

Zajímavé ale je, že zatímco já byla z nabídky naprosto nadšená, v kapele zpočátku panovala spíš opatrnost. Během roku jsme totiž dostali několik velmi zajímavých nabídek, ze kterých nakonec z různých důvodů sešlo. Takže jsme se tentokrát raději příliš netěšili předem a vlastně jsme si až do poslední chvíle úplně nepřipouštěli, že to skutečně vyjde.

Na turné s vámi nemohli jet kytarista Petr Kořínek a bubeník David Faifer, které nahradili Luca Tossici a Honza Šabart. Jak náročné bylo v krátkém čase sehrát celý koncertní set s hostujícími muzikanty?

Největší výzvou bylo asi to, že jsme měli pouze jednu společnou zkoušku, a to den před prvním koncertem. Takže i samotný start v Lublani byl trochu dobrodružství. (smích) Na druhou stranu jsem věděla, že kluci nebudou mít problém se materiál naučit a připravit se, a jsem ráda, že jsem se v nich nespletla. Celé to nakonec fungovalo skvěle.

Samozřejmě nás ale moc mrzelo, že s námi naši kluci nemohli jet. Během celého turné nám chyběli, i když jsme s nimi byli alespoň v online spojení a průběžně jim posílali všechny novinky, fotky a zážitky. Takže vlastně mohli být tak trochu u toho s námi, i když jen na dálku. (smích)

Kromě zpěvu máš v kapele na starosti také management a marketing. Co pro tebe bylo z organizačního hlediska před odjezdem na turné nejtěžší zařídit?

Největší výzvou pro mě byla především logistika. Naštěstí se do organizace výrazně zapojil také Michal a později Pepa, protože dostat se do Lublaně s kompletním aparátem a nástroji nebylo úplně jednoduché. Původně jsme měli domluveného kamaráda, který nás měl odvézt dodávkou, ale z toho nakonec sešlo, takže jsme na poslední chvíli museli hledat náhradní řešení. To se samozřejmě poměrně výrazně promítlo i do rozpočtu.

Jako nezávislá kapela si totiž všechno financujeme sami, takže každá taková nečekaná komplikace znamená další výdaje, které musíme nějak pokrýt. Právě finance a celkové sladění logistiky byly asi moje největší starosti před odjezdem.

Turné zahrnovalo pět zastávek od Lublaně přes Budapešť, Bratislavu a Zlín až po Krakov. Který z těchto pěti koncertů ti utkvěl v paměti nejvíce a proč?

Nejvíc mi utkvěl asi hned první koncert v Lublani. Byla jsem tam snad nervóznější než kdykoliv předtím – a to ani před státnicemi jsem takovou nervozitu nezažila. (smích) O to silnější pak byl moment, kdy jsme vyšli na pódium a lidé začali pařit prakticky od prvních tónů. Nemuseli jsme nikoho přemlouvat, aby šel blíž k pódiu nebo se zapojil. Ta energie tam byla od začátku.

A asi největším překvapením pro mě bylo, že na některých zastávkách lidé dokonce zpívali naše texty. To je pocit, na který se jen tak nezapomíná.

Jak na vaši hudbu reagovalo zahraniční publikum, které přišlo primárně na Blackbriar? Cítila jsi rozdíl mezi fanoušky například ve Slovinsku, Polsku a doma ve Zlíně?

Strašně mě překvapilo, jak srdečně nás publikum na jednotlivých zastávkách přijalo. Upřímně jsem takovou reakci vůbec nečekala. Po koncertech za námi chodili lidé, chválili naši hudbu a dávali nám najevo, že je náš set opravdu bavil. Ze začátku jsem z toho byla skoro v rozpacích, protože jsem na tak pozitivní ohlasy od lidí, kteří nás předtím vůbec neznali, nebyla zvyklá.

Bylo krásné vidět, že energie, kterou do vystoupení dáváme, se nám takhle vrací. Po každém koncertě nám navíc přibývali noví sledující na sociálních sítích. Někteří posluchači nám dokonce říkali, že si vzpomínají, jak byli před lety podobně nadšení z Blackbriar, když sami předskakovali Kamelotu, a že nám přejí podobný růst. To pro nás byla obrovská pochvala a zároveň velká motivace.

Vystupovali jste v roli předkapely s pětačtyřicetiminutovým setem. Podle jakého klíče jste vybírali skladby, abyste publikum co nejrychleji strhli na svou stranu?

Rozhodli jsme se vsadit na jistotu a vybrali jsme skladby, které jsou energické, mají tah a především je máme opravdu dobře zažité. Nevytvářeli jsme žádný speciální playlist jen pro toto turné, ale sáhli jsme po písních, které běžně hrajeme a ve kterých se cítíme nejjistěji.

Mně osobně to navíc hodně pomohlo i psychicky. Když se totiž příliš soustředím na to, co bude následovat, občas to má přesně opačný efekt a začnu dělat chyby, třeba v textech. Tím, že jsme hráli náš osvědčený set, jsem se mohla mnohem víc soustředit na samotné vystoupení a kontakt s publikem.

Domácí zastávka ve zlínském Masters of Rock Café byla pro vás jistě speciální. Bylo hraní před domácím publikem v rámci zahraniční šňůry spíše úlevou, nebo jsi cítila větší nervozitu?

Upřímně? Pro mě to byla paradoxně větší nervozita. (smích) Ve Zlíně bylo spoustu známých tváří a já osobně někdy raději vystupuji před lidmi, které vůbec neznám. Dokonce raději moderuji koncert v angličtině než v češtině, což je asi trochu zvláštní. (smích) V angličtině mám zkrátka pocit, že jsem na pódiu v trochu jiné roli. Doma člověk vnímá každou známou tvář a najednou má tendenci plácat blbosti, jako když je na dvorku u sousedů. (smích)

Jaká panovala v zákulisí atmosféra mezi vámi a členy kapely Blackbriar? Měli jste prostor si se zpěvačkou Zorou Cock a zbytkem kapely popovídat, nebo byl program příliš nabitý?

Já osobně jsem si asi nejvíc povídala s fotografem Jordem, který je mimo jiné bývalým kytaristou ReVamp a VUUR. Přes den jsme oba pracovali ve společenské místnosti tourbusu, máme podobný humor a společný zájem o fotografování, takže jsme si rychle našli společnou řeč.

Zora měla samozřejmě poměrně nabitý program, ale během posledních večerů jsme spolu měly více prostoru popovídat si. Dokonce jsme poslední večer v backstage společně tancovaly na Taylor Swift a Zaru Larsson. (smích) Velké metalistky!

Celkově nás ale všichni přijali opravdu skvěle. Nikdy jsme neměli pocit, že bychom tam byli navíc nebo někomu překáželi. Naopak, sami nás chválili a dávali nám najevo, že v nás vidí potenciál. S některými jsme navíc zůstali v kontaktu i po turné. Fantastický byl také celý tým včetně crew, která se stará o všechno mimo pódium. Přijali nás opravdu jako součást své party.

Po turné jsi na sociálních sítích napsala, že celá šňůra byla „absolutně magická“. Vybavíš si jeden konkrétní moment z pódia nebo z cest, který tento pocit nejlépe vystihuje?

Myslím, že se mi vlastně splnil jeden z mých hudebních snů – cestovat tourbusem, každý večer se probouzet v jiném městě, zažívat společné chvíle v backstage a sdílet energii s publikem. To všechno dohromady pro mě vytvořilo něco, co se jen těžko popisuje jedním konkrétním momentem.

Zajímavé je, že mi možná celý rozsah toho zážitku došel až po skončení turné. Během něj jsem měla v hlavě neustále spoustu věcí, které bylo potřeba zařídit, a zároveň jsem se snažila zvládat i svou „denní“ práci. Všechno se odehrávalo tak rychle, že jsem si některé emoce ani nestihla pořádně uvědomit. O to intenzivnější pak byl návrat domů. Najednou přišlo ticho, žádný další koncert, žádný tourbus, žádné každodenní dobrodružství. Asi právě tehdy mi naplno došlo, jak výjimečných těch pár dní bylo.

Stalo se vám během přesunů mezi pěti státy i něco nečekaného nebo vtipného, na co budete ještě dlouho vzpomínat?

Vtipných situací bylo opravdu hodně. Jednou z našich oblíbených zábav bylo například sledovat našeho italského kytaristu Lucu, který se vždycky dokázal objevit přesně tam, kde ho člověk nejméně čekal nebo potřeboval. Třeba uprostřed dveří nebo uprostřed místnosti v tourbusu, kde jsme zrovna spali. Prostě tam najednou stál. (smích) Postupně z toho vznikl takový náš running joke a začali jsme se dokonce sázet, kde se objeví příště.

Já jsem si zase hned první den svou nervozitu vybíjela tím, že jsem všem nabízela bábovku. A to doslova stylem: „Do you want some bábovka?“ (smích)

A asi největší chaos nastal během posledního koncertu, kdy už jsme stáli pod pódiem, hrálo intro a já najednou zjistila, že vůbec nemám mikrofon. Takže jsem běžela dozadu a začala ho hledat. (smích) Aby toho nebylo málo, ve Zlíně mi během koncertu přestaly fungovat odposlechy, takže jsem celý set odzpívala, aniž bych se sama slyšela. I to k živému hraní zkrátka patří.

Co vám tato zkušenost dala do budoucna po hudební i organizační stránce? Posunulo vás to v tom, jak přemýšlíte o dalších zahraničních koncertech?

Především nám dala obrovský pocit zadostiučinění. Za poslední roky jsme si jako kapela prošli spoustou náročných období, kritikou i pochybnostmi, a to jak zevnitř, tak zvenčí. Byly chvíle, kdy jsme sami začínali přemýšlet, jestli má vůbec smysl pokračovat a jestli všechno to úsilí někam vede.

Tahle zkušenost nám ale připomněla, proč jsme s hudbou vůbec začali a proč do ní tolik investujeme – nejen čas a energii, ale i finance a kus vlastního života. I když šlo o relativně krátké, zato velmi intenzivní turné, všichni jsme se shodli, že přesně tohle chceme dělat dál. A že do toho chceme dávat ještě víc než doposud.

Jak s odstupem času teď celé turné hodnotíš, když už opadla první euforie? Změnil se tvůj pohled na to, co všechno jste během těch pěti dnů dokázali?

V průběhu turné se ve mně mísily snad všechny možné emoce – od strachu, úzkosti a nervozity až po obrovské štěstí a vděčnost. Byla jsem z toho všeho tak přehlcená, že jsem si některé věci vlastně ani nestíhala uvědomovat.

S odstupem samozřejmě vidím i věci, které bych dnes naplánovala nebo udělala trochu jinak. Každá taková zkušenost člověka někam posune a ukáže mu, kde má ještě prostor se zlepšit. Celkově ale turné hodnotím nesmírně pozitivně. A i kdyby nám do budoucna nepřineslo vůbec nic dalšího, už jen ta samotná zkušenost za to stála.

Všimli jste si po návratu nárůstu nových fanoušků ze zahraničí na sociálních sítích nebo streamovacích platformách? Ozývají se vám lidé, kteří vás slyšeli poprvé právě před Blackbriar?

Rozhodně! Noví posluchači nám začali přibývat prakticky po každém koncertě. Já osobně po vystoupeních moc ráda chodím k merch stánku a povídám si s lidmi, takže jsem měla možnost slyšet jejich bezprostřední reakce. A tak krásné ohlasy jsem snad ještě nikdy nezažila.

Myslím, že kombinace naší hudby a publika Blackbriar si opravdu skvěle sedla. Co se týče konkrétních čísel, po turné nám přibylo přibližně 2 000 sledujících na Instagramu a 5 000 na Facebooku. Počet našich posluchačů na Spotify se téměř ztrojnásobil. Pro nezávislou kapelu, jako jsme my, je to obrovský posun a zároveň důkaz, že má smysl dostávat naši hudbu i za hranice Česka.

Co konkrétního jste si z této šňůry odnesli do fungování kapely? Odkoukali jste od Blackbriar a jejich týmu nějaké profesionální návyky nebo vychytávky kolem zvuku a stage show?

Určitě jsme si odvezli spoustu drobností, které nám mohou pomoct posunout naše fungování dál, ať už jde o organizaci, komunikaci nebo celkové zázemí koncertů. Co se týče konkrétních technických vychytávek kolem zvuku a aparatury, na to by byl určitě lepší expert náš Michal, protože já se v těchto věcech příliš nevyznám. (smích) Ale i samotná možnost sledovat, jak funguje profesionálně sehraný tým na takovém turné, pro nás byla velmi cenná. Některé principy se dají přenést i do fungování menší nezávislé kapely.

A náš asi největší game changer? Sprchy v backstage! (smích) My jsme totiž na něco takového vůbec nebyli zvyklí. Často nemáme ani pořádnou backstage, takže se člověk převléká na záchodě, kde kolikrát ani nejde zamknout. (smích) Takže mít najednou vlastní zázemí, kde se můžeme v klidu převléknout a ještě se po koncertě osprchovat, pro nás byl opravdu nezvyk. Člověk si pak připadá skoro jako rocková hvězda.

Byla po návratu domů znát únava, nebo vás tenhle zážitek naopak nabil energií do další tvorby? Projevila se atmosféra turné už v nějakých nových hudebních nápadech?

Já osobně jsem hned po turné odletěla na týden na Island, takže se únava projevila především tím, že jsem první dva dny prakticky prospala. (smích) Kapelní energie mi ale rozhodně nechyběla, což by asi mohli potvrdit i moji blízcí, kteří mě museli ještě minimálně dva týdny poslouchat, jak vyprávím o turné.

Ještě dlouho po návratu jsme žili z nových zážitků, komentářů, fotek a videí, které postupně přibývaly. A samozřejmě už se nemůžeme dočkat další tvorby. Máme spoustu nápadů a chuť posunout se zase o kus dál. Teď je pro nás největší výzvou dát dohromady finance, protože nahrávání a vydání alba není zrovna levná záležitost. Ale rozhodně máme na čem pracovat a po tomhle turné je naše motivace ještě větší.

Zůstali jste s členy Blackbriar v kontaktu i po skončení šňůry? Rýsuje se do budoucna možnost, že byste si společné pódium ještě někdy zopakovali?

Se Zorou si občas napíšeme, většinou si posíláme fotky zvířátek a různá vtipná videa. (smích) Zatím se nic konkrétního nerýsuje, ale během turné jsme se shodli, že bychom se určitě rádi někdy znovu potkali na jednom pódiu.

Uvidíme, kam nás osud zavede. Já bych se samozřejmě vůbec nezlobila, kdyby to byla třeba společná tour po USA. (smích) Jejich hudbu mám opravdu ráda, takže poslouchat jejich písničky třeba tři měsíce v kuse by mi rozhodně nevadilo.

Přišla ti po turné s Blackbriar nějaká nová nabídka ke spolupráci, hostování na albu nebo dokonce lákadlo do jiné kapely? Můžeš už teď prozradit, jestli se kolem tebe něco nového rýsuje?

Několik nabídek ke spolupráci se objevilo a už jsem měla možnost nazpívat vokály do několika menších projektů. Zajímavé je, že se po turné ozvali i někteří lidé, od kterých bych to upřímně nečekala. (smích) Občas je až úsměvné sledovat, jak se názory některých lidí dokážou změnit. Ještě nedávno jsme pro ně byli podprůměrná kapela a najednou by si s námi rádi zahráli. Ale tak to v hudebním světě někdy chodí. Každopádně jsem otevřená novým příležitostem a uvidíme, co z toho vznikne.

Jaká konkrétní hudební nabídka by tě jako zpěvačku dokázala okamžitě nadchnout a neváhala bys ji přijmout? Máš vysněného interpreta, kapelu nebo žánr, se kterým by sis chtěla zazpívat?

Tady asi nikoho nepřekvapím – rozhodně Epica! Nazpívat duet se Simone Simons je pro mě snad jeden z největších hudebních snů vůbec. Její hlas a způsob, jakým pracuje s melodií a emocemi, obdivuji už dlouhá léta. A kdyby mi někdy nabídla spolupráci Charlotte Wessels, rozhodně bych se také nezlobila. (smích) Ale to už jsou zatím opravdu velké sny!

Kde leží tvoje hranice, když zvažuješ nové hudební projekty? Co by taková nabídka musela splňovat?

Nemám vyloženě žádné pevně dané hranice. Samozřejmě musí jít o něco, na co si dokážu najít čas a co mě bude hudebně bavit. Ráda zkouším nové věci, poznávám nové lidi a vystupuji ze své komfortní zóny. Takže pokud mě nějaký projekt zaujme a dává mi smysl, jsem v podstatě otevřená všemu.

Kdybys měla celou tuhle kapitolu uzavřít jednou větou nebo vzkazem pro fanoušky, kteří vás na turné podpořili, co by to bylo?

Především obrovské díky všem, kteří nás na téhle cestě podpořili, ať už přímo na koncertech, nebo na dálku. Tahle zkušenost nás neskutečně nakopla a já můžu říct, že jsem motivovanější než kdy dřív. A slibuju, že uděláme maximum pro to, abychom v tomhle tempu pokračovali i nadále. Tohle je teprve začátek!


Singer Shirley Tracanna talks in an interview about the recent tour she completed with her band Emrei’s as the support act for the Dutch gothic-metal group Blackbriar.

The joint series of five concerts across Central Europe took place at the turn of September and October 2026. The tour was titled “A Thousand Little Deaths” Europe Part II: The Anemones Chapter, with Emrei’s performing in the opening slot.
For Emrei’s, this marked their biggest opportunity to date to showcase their music to an international audience specifically focused on symphonic metal.

We sat down for an in-depth chat with Shirley, the Czech-Italian frontwoman leading Emrei’s. In this candid interview, she opened up about her most memorable moments on the road, the atmosphere at the shows, the inner workings of the band, and her biggest dreams. Enjoy the full 21-question interview below.

How did the collaboration with Blackbriar come about? Did you reach out to them, or did the offer come directly from their side or a booking agency?

The collaboration with Blackbriar actually came completely out of the blue. I’ve been listening to their music for several years, and when we were filming our music video for Last Breath, I was even inspired by their video for Crimson Faces. I think I shared on our social media back then that their work inspires us and tagged Zora. Then this summer, I got a message from René, their drummer, asking what our plans were for the autumn. Honestly, at first, I thought it was spam. (laughs) It turned out that Zora had noticed our video back then, liked it, and the band decided to invite us on tour. What makes the whole thing even more wonderful is that the collaboration happened so naturally, without any planning on our part.

Did you know right from the start that this would be your biggest touring opportunity yet? What were the initial feelings in the band when your spot on the A Thousand Little Deaths tour was officially confirmed?

Personally, I nearly had four heart attacks when reading that message. (laughs) I remember I was standing right in the Tesco supermarket at Anděl when I read it. I had to stop and re-read it several times because I thought I must be dreaming. It was a massive opportunity for us, especially since it was one of our first major international experiences, aside from Slovakia and shows along the Polish border.

What’s interesting, though, is that while I was completely thrilled about the offer, the rest of the band was a bit cautious at first. Earlier in the year, we had received several very interesting offers that ended up falling through for various reasons. So this time, we preferred not to get our hopes up too early and didn’t really let ourselves believe it would actually happen until the very last moment.

Your guitarist Petr Kořínek and drummer David Faifer couldn’t join you on the tour and were replaced by Luca Tossici and Honza Šabart. How challenging was it to rehearse the entire live set with session musicians in such a short time?

The biggest challenge was probably the fact that we only had one rehearsal together, the day before the very first show. So even the kickoff in Ljubljana was a bit of an adventure. (laughs) On the other hand, I knew the guys wouldn’t have any trouble learning the material and preparing, and I’m glad I wasn’t wrong about them. Everything worked out great in the end.

Of course, we were really sad that our own guys couldn’t come with us. We missed them throughout the entire tour, even though we stayed in touch online and constantly sent them updates, photos, and stories. So they got to be there with us in a way, even if only from afar. (laughs)

Besides singing, you also handle management and marketing for the band. From an organizational standpoint, what was the hardest thing for you to arrange before heading out on tour?

The biggest challenge for me was definitely logistics. Fortunately, Michal and later Pepa got heavily involved in the organization too, because getting to Ljubljana with all our gear and instruments wasn’t exactly easy. Originally, we had arranged for a friend to drive us in a van, but that fell through, so we had to find a last-minute backup solution. Naturally, that had a pretty significant impact on our budget.
As an independent band, we fund everything ourselves, so any unexpected complication like that means extra expenses we have to cover somehow. Finances and coordinating the overall logistics were probably my biggest worries before departure.

The tour included five stops, from Ljubljana through Budapest, Bratislava, and Zlín to Kraków. Which of these five shows stuck in your memory the most and why?

The very first show in Ljubljana probably stuck with me the most. I was more nervous there than I had ever been in my life—I didn’t even experience that kind of nervousness before my university final exams. (laughs) That made the moment we walked on stage and the crowd started going wild practically from the very first notes all the more powerful. We didn’t have to persuade anyone to come closer to the stage or get involved. The energy was right there from the beginning.
And probably the biggest surprise for me was that at some of the stops, people were actually singing along to our lyrics. That’s a feeling you never forget.

How did the international audience, who came primarily to see Blackbriar, react to your music? Did you notice a difference between fans in, say, Slovenia, Poland, and back home in Zlín?

I was amazed at how warmly the audiences welcomed us at every single stop. Honestly, I didn’t expect that kind of reaction at all. After the shows, people came up to us, praised our music, and let us know they really enjoyed our set. At first, I was almost embarrassed because I wasn’t used to such positive feedback from people who didn’t know us beforehand.

It was wonderful to see the energy we put into our performance coming right back to us. Plus, we gained new followers on social media after every show. Some listeners even told us they remembered being similarly blown away by Blackbriar years ago when they were supporting Kamelot, and they wished us the same kind of growth. That was a huge compliment and a massive motivation for us.

You performed as the opening act with a 45-minute set. How did you choose the songs to win over the audience as quickly as possible?

We decided to play it safe and picked songs that are energetic, have drive, and, most importantly, ones we really have under our skin. We didn’t put together a special setlist just for this tour; instead, we went with tracks we play regularly and feel most confident performing.

For me personally, that helped a lot mentally, too. When I focus too much on what’s coming next, it sometimes has the exact opposite effect and I start making mistakes, like forgetting lyrics. By playing our tried-and-true set, I could focus much more on the performance itself and connecting with the crowd.

The hometown stop at Masters of Rock Café in Zlín must have been special for you. Was playing in front of a home crowd during an international tour more of a relief, or did you feel even more nervous?

Honestly? Paradoxically, I was even more nervous. (laughs) There were a lot of familiar faces in Zlín, and personally, I sometimes prefer performing in front of complete strangers. I even prefer speaking to the crowd in English rather than Czech, which is probably a bit weird. (laughs) In English, I just feel like I’m stepping into a slightly different role on stage. At home, you notice every familiar face and suddenly feel the urge to ramble nonsense, like you’re hanging out in the neighbor’s backyard. (laughs)

What was the atmosphere like backstage between you and the members of Blackbriar? Did you have time to chat with singer Zora Cock and the rest of the band, or was the schedule too packed?

Personally, I probably talked the most with their photographer, Jord, who is also the former guitarist of ReVamp and VUUR. During the day, we both worked in the tour bus lounge, we share a similar sense of humor and a mutual interest in photography, so we hit it off quickly.

Zora obviously had a pretty packed schedule, but over the last few evenings, we had more time to chat. On the final night backstage, we even danced together to Taylor Swift and Zara Larsson. (laughs) Hardcore metalheads!

Overall, everyone welcomed us so warmly. We never felt like we were in the way or intruding. On the contrary, they praised us and let us know they saw potential in us. We’ve even stayed in touch with some of them after the tour. The entire crew, who took care of everything off-stage, was also fantastic. They truly treated us like part of their gang.

After the tour, you wrote on social media that the whole run was “absolutely magical.” Can you recall one specific moment on stage or on the road that best captures that feeling?

I think one of my musical dreams actually came true—traveling in a tour bus, waking up in a different city every morning, hanging out backstage, and sharing energy with the crowd. All of that together created something that’s hard to sum up in just one specific moment.

What’s interesting is that the full scope of the experience probably didn’t hit me until after the tour was over. During the run, my head was constantly full of things that needed to be sorted out, while I was also trying to keep up with my „day“ job. Everything happened so fast that I didn’t even have time to fully process some of the emotions. That made coming home all the more intense. Suddenly there was silence—no next show, no tour bus, no daily adventure. That’s probably when it truly sank in how special those few days were.

Did anything unexpected or funny happen while traveling across five countries that you’ll remember for a long time?

There were so many funny moments. One of our favorite pastimes was watching our Italian guitarist, Luca, who always managed to appear in the exact spot you least expected or needed him—like right in the middle of a doorway or the middle of the room in the tour bus where we were sleeping. He would just suddenly be standing there. (laughs) It gradually turned into our running joke, and we even started placing bets on where he’d pop up next.

As for me, I worked off my nerves on the very first day by offering everyone bábovka (Czech bundt cake). Literally going around saying: „Do you want some bábovka?“ (laughs)

And probably the biggest chaos happened during the final show when we were already standing below the stage, the intro was playing, and I suddenly realized I didn’t have my microphone at all. So I had to run backstage and start looking for it. (laughs) To top it off, my in-ear monitors stopped working during the Zlín show, so I sang the entire set without hearing myself. Hey, that’s part of playing live!

What did this experience give you for the future, both musically and organizationally? Has it changed how you think about future international shows?

Above all, it gave us a huge sense of validation. Over the past few years, we’ve gone through a lot of tough times as a band, facing criticism and doubts both internally and externally. There were moments when we started wondering if there was even any point in continuing and if all that effort was leading anywhere.

This experience reminded us why we started making music in the first place and why we invest so much into it—not just time and energy, but finances and a piece of our lives. Even though it was a relatively short, albeit very intense, tour, we all agreed that this is exactly what we want to keep doing. And we want to put even more into it than before.

Looking back on the tour now that the initial euphoria has faded, has your perspective changed on everything you accomplished during those five days?

During the tour, I felt just about every emotion imaginable—from fear, anxiety, and nervousness to immense happiness and gratitude. I was so overwhelmed by it all that I couldn’t even fully register some things at the time.

In hindsight, I obviously see things I would plan or do a bit differently today. Every experience like this pushes you forward and shows you where there’s still room to improve. Overall, though, I view the tour in an overwhelmingly positive light. Even if it didn’t bring us anything else in the future, the experience alone was completely worth it.
Have you noticed an influx of new international fans on social media or streaming platforms since returning? Are you hearing from people who heard you for the first time opening for Blackbriar?

Definitely! We started gaining new listeners practically after every show. Personally, I really love going to the merch booth after our sets to chat with people, so I got to hear their immediate reactions. And I don’t think I’ve ever experienced such wonderful feedback before.

I think the combination of our music and Blackbriar’s audience really clicked. As for specific numbers, after the tour, we gained roughly 2,000 followers on Instagram and 5,000 on Facebook. Our listener count on Spotify nearly tripled. For an independent band like us, that’s a massive leap forward and proof that taking our music beyond the Czech borders makes sense.

What specific takeaways did you bring back for how your band operates? Did you pick up any professional habits or tricks regarding sound and stage show from Blackbriar and their crew?

We definitely took away a lot of little things that can help us level up our operations, whether it’s organization, communication, or overall concert logistics. As for specific technical tricks regarding sound and gear, our guy Michal would be a much better expert on that, since I don’t really know much about those things. (laughs) Just having the chance to observe how a professionally oiled team operates on a tour like this was super valuable. Some of those principles can definitely be applied to a smaller independent band.

And our biggest game-changer? Showers backstage! (laughs) We weren’t used to anything like that at all. Often we don’t even have a proper backstage area, so you end up changing in a bathroom where the door doesn’t even lock. (laughs) So suddenly having our own space where we could change in peace and even take a shower after the show was a real novelty for us. It almost makes you feel like a rock star.

Did fatigue set in after returning home, or did the experience recharge your batteries for new music? Has the vibe of the tour already shown up in any new musical ideas?
Personally, I flew to Iceland for a week right after the tour, so the fatigue mostly showed up in me sleeping through practically the first two days. (laughs) My band energy definitely didn’t fade, though, as my loved ones could probably attest—they had to listen to me talk about the tour for at least two more weeks.

For a long time after getting back, we were riding high on the new memories, comments, photos, and videos that kept pouring in. And of course, we can’t wait to create new music. We have tons of ideas and the drive to push ourselves even further. Right now, our biggest challenge is raising the funds, since recording and releasing an album isn’t exactly cheap. But we definitely have plenty to work with, and after this tour, our motivation is stronger than ever.

Have you stayed in touch with the members of Blackbriar since the tour ended? Is there any chance you might share the stage again in the future?

Zora and I text occasionally; we mostly send each other photos of cute animals and funny videos. (laughs) Nothing concrete is in the works yet, but during the tour, we agreed that we’d definitely love to share a stage again sometime.
We’ll see where fate takes us. Of course, I wouldn’t complain at all if it happened to be a joint US tour. (laughs) I really love their music, so listening to their songs for three months straight wouldn’t bother me one bit.

Have you received any new offers for collaborations, guest vocals on albums, or even invitations to join another band since the Blackbriar tour? Can you reveal if anything new is on the horizon for you?

A few collaboration offers have popped up, and I’ve already had the chance to record vocals for several smaller projects. Interestingly, some people reached out after the tour whom I honestly wouldn’t have expected to hear from. (laughs) Sometimes it’s almost amusing to watch how certain people’s opinions can change. Not long ago, they considered us a subpar band, and suddenly they’d love to play a show with us. That’s just how it goes in the music industry sometimes. Either way, I’m open to new opportunities, and we’ll see what comes of them.

What specific musical offer would instantly excite you as a singer and make you accept without hesitation? Do you have a dream artist, band, or genre you’d love to sing with?

I probably won’t surprise anyone here—definitely Epica! Singing a duet with Simone Simons is probably one of my biggest musical dreams ever. I’ve admired her voice and the way she works with melody and emotion for many years. And if Charlotte Wessels ever offered me a collaboration, I wouldn’t complain either. (laughs) Those are really big dreams for now, though!

Where do you draw the line when considering new musical projects? What criteria does an offer have to meet?

I don’t really have any strict boundaries. Obviously, it has to be something I can find the time for and that I’ll enjoy musically. I love trying new things, meeting new people, and stepping out of my comfort zone. So if a project catches my interest and makes sense to me, I’m basically open to anything.

If you had to wrap up this whole chapter in one sentence or a message to the fans who supported you on the tour, what would it be?

First and foremost, a massive thank you to everyone who supported us on this journey, whether in person at the shows or from afar. This experience gave us an incredible boost, and I can say I’m more motivated than ever before. And I promise we’ll do everything we can to keep up this momentum. This is only the beginning!

Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Budeme předpokládat, že s tím souhlasíte. Přijmout Číst více...