Tento první „chmel“ měl pro mě velký význam. Tady jsem se díky své kytarové hře stal miláčkem party starších kluků, kteří se učili na dřevomodeláře a každý večer na mě už dychtivě čekali, abych jim zahrál a zazpíval mé „žižkovské“ hity. Měli s sebou kytaru, na kterou moc neuměli a jednou mě někdo z mých spolužáků „prásknul“ a tak si mě přišli vyzkoušet. Hned na poprvé jsem u nich zabodoval a to mi samozřejmě velmi imponovalo. Byli mezi nimi i muzikanti a uznání od starších kolegů přirozeně těší nejvíce.
Já jsem se už před tím etabloval na rodném Koláráku jako kytarista, kde jsem si získal respekt tehdejšího dvorního žižkovského kytaristy Zelenky, který hrál skvělé rytmické doprovody pravou rukou nejen v tehdejším trampském repertoáru, ale v nastávající éře Semaforu a dalších, tam už se ve změti akordů moc nechytal. V parku na Koláráku se denně scházelo několik desítek kluků, převážně žižkovských trampů a převážně o dost starších, než jsem byl já. Policajti se proto tomu místu vždycky obloukem vyhýbali. Měli tam dvorního zpěváka Kučeru, který pracoval někde u Dopravního podniku a byl vždycky skvěle oblečený. I do parku mezi trampy chodil v obleku a kravatě, jako do kanceláře. Disponoval krásným a silným hlasem a ovládal jak tradiční trampírnu, tak všechny současné populární písně. Bohužel umřel mladý na rakovinu, jako hodně z mých kolegů a kamarádů v té době.
Když jsem se jednou nesměle připojil k jejich produkci, okamžitě oba – Zelenka i Kučera – mojí hru ocenili a od té doby jsem byl plně respektovaným členem těchto produkcí pod širým nebem. Měl jsem totiž tu výhodu, že jsem se hrabal v těch kytarových zpěvníčcích a tak jsem už dokázal prokládat doprovody zmenšenými a zvětšenými akordy a různými průtahy, devítkami a jiným exotickým kořením moderní harmonie. No a ti dřevomodeláři si mě zamilovali a já si zamiloval je. Byli to převážně takoví ušlechtilí kluci, jako kdyby vypadli z oka Rychlým šípům a tím, že byli o něco starší, můj obdiv k nim neznal mezí.
Byl mezi nimi třeba bratr herce Jiřího Jelínka, ten přímo vypadal jako Mirek Dušín. Občas se tam objevil i syn herce Jardy Štercla, který, jako by mu z oka vypadl a vždycky po příkladu svého otce, pobavil celou společnost. Tam jsem se seznámil i s pianistou Otou Procházkou, který bydlel v Mánesce, hrál na piáno a rozhodně chtěl hrát v naší kapele. S některými z nich jsem se potom stýkal i v Praze, hlavně s Procházkou, který mi pak dlouho nedal vydechnout a svou hyperaktivitou nás všechny doháněl k šílenství. Ale přece jen nás něčím obohatil. Hrál dost dobře na piáno a měl slušný rozhled.
Otův starší bratr hrál někde v baru na saxofon a tak nám občas půjčil nějakou západní desku. Jenomže my ji neměli na čem přehrát. Když nám jednou půjčil LP Elvise, zašli jsme do prodejny Supraphonu v pasáži Divadla hudby. Požádali jsme prodavačku, jestli by nám desku nepřehrála na jejich gramofonu. Náhodnou se k tomu nachomýtla paní vedoucí a ta okamžitě začala ječet, abychom s tím hulákajícím kovbojem koukali vypadnout. Tak jsme se vypotáceli z prodejny a ještě chvíli jsme okouněli před výklady prodejny a pak jsme se loudali pryč. Na ulici nás dohonila prodavačka a udýchaně nám sdělovala, že paní vedoucí by měla zájem koupit od nás tuhle desku pro svého syna k Vánocům. Soudružka si v krámě zřejmě nechtěla zkazit svůj kádrový profil.
Tečkou naší spolupráce s tímto pianistou, byla nehoda, která se stala jako na potvoru zrovna mě. Půjčil jsem si od něj den před Silvestrem singl Elvise s písní Don´t Be Cruel. Nesl jsem si ho vítězoslavně domů. V Kubelíkově ulici byla pod okapy domů zmrzlá klouzačka, na které jsem ve svých kožených polobotkách uklouzl a jak jsem v pádu rozhodil ruce, praštil jsem deskou o zeď a bylo po ní. No, vysvětlování u Procházků nemělo valného účinku. Taková deska se nedala u nás sehnat a penězi se taky zaplatit nedala. A tak naše spolupráce skončila tak nějak do vytracena….
Na úvodní fotografii – Vladimír Sahir Janeček, Jindra Vobořil, Mikoláš Meny Kaminský a Jarda Štemberk.
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila III.