Depeche Mode se po roce vrátili do Prahy, se svým albem The Memento Mori z loňského roku objíždějí svět se svou jedinečnou směsí gotického popu a elvisovského přístupu
Podruhé v rámci aktuálního „Memento Mori Tour“ měli čeští fanoušci možnost v Praze live zažít legendární Depeche Mode. Po loňských Letňanech, tentokrát přišla na řadu O2 arena, a to hned dvakrát, ve čtvrtek 22. a sobotu 24. února. Na obou beznadějně vyprodaných koncertech, plnil roli předskokana projekt The Humanist, za kterým stojí britský multiinstrumentalista, skladatel a producent Rob Marshall.
Sobotního koncertu se skupina Depeche Mode, jejíž existence byla před dvěma lety v ohrožení, když zakládající člen a klávesista Andrew Fletcher zemřel na selhání srdce, chopila s vervou. Reakcí na téměř každou píseň byl hromadný společný zpěv 20 tisícového davu napříč všemi věkovými generacemi, který se přišel podívat na svého Ježíše a jako na fotbalovém zápase, hledat svou extázi.
Úvod byl perfektní, jak černá gotická temnota, tak i lesk Las Vegas. Vše začalo poměrně pokleslou, ale velmi vřele přijatou My Cosmos Is Mine, po níž následovala další brilantní nová skladba Wagging Tongue. Změnu rychlostního stupně a změnu atmosféry, vzápětí přinesla skladba Walking In My Shoes z jejich osmé studiovky.
Pódiu vévodil velký neon M, symbolizující Memento Mori – název jejich alba z roku 2023, které je všeobecně oslavováno jako návrat do formy. Obří M se měnilo v závislosti na skladbě, v jednu chvíli se stává motivem bolševické staré filmové školy, jindy je bránou k raným videoklipům nebo fotografiím z jednoho z mnoha Corbijnových natáčení. Toto pozadí odráželo širší estetiku konkrétní hudební éry Depeche Mode a bylo jakousi podpůrnou poznámkou k samotným písním.
Hit z osmdesátých let Everything Counts, který je víceméně v psychice lidí, stejně jako Modlitba Páně nebo hlas fotbalového komentátora Karola Poláka, vnímala celá aréna. Skutečně dojemný okamžik v prostředí O2 areny, při kterém nezůstává jediné oko suché je když Martin Gore génius, autor s neobyčejnou grácií, zazpívá dojemné, úsporné ztvárnění Strangelove z roku 1987, doprovázené pouze Gordenem a davem. Přivítán jako medailista okouzlil dav úžasně dobrým hlasem.
Dave se vrací jako svinutá pružina, tančí a vykračuje si jako Jagger Plays Pop. Nádherná nová píseň Ghosts Again a pak Fletch. Pokud tragédie Fletchova odchodu znovu svedla Gahana a Goreho dohromady, pak je vhodné, aby mu sobotní koncert byl věnován jako památník, probuzení padlým v průběhu desetiletí. Skladba Behind The Wheel povzbuzovaná davem, byla hrána pro něj.
Stripped a John The Revelator nás přivádějí téměř na konec setu, nádherný moderní gotický pop, pro ty, kteří si nikdy pořádně nevšimli gotického prvku Mode, i když tam je a skrývá se všem na očích. Poslední píseň v loterii čísel, je Enjoy The Silence, dokonalá píseň na závěr. Martin a David se ale za hlasitého povzbuzování vracejí do přední části pódia, kde se jejich hlasy při skladbě Waiting For The Night kouzelně mísí a i tomu největšímu stoupenci se z toho dělá knedlík v krku.
Následuje trojitý knockout, Just Can’t Get Enough a Never Let Me Down Again která je působivým portrétem závislosti, která vede k záchvatu maniakálního mávání rukou z davu, a nakonec píseň, kterou show v pražské O2 areně končí, Personal Jesus, píseň tak dobře napsaná, že jí coveroval Johnny Cash.
Depeche Mode jsou u nás zkrátka od dob socialismu fenoménem, čtyřiačtyřicet let a stále nedotknutelní. Dvě hodiny hudby, odměňovaly fanoušky retrospektivou napříč érami kapely, od začátku do konce. Byl to jeden z těch kolektivních zážitků, o kterých slýcháte, vybroušený k dokonalosti, zahraný s láskou a smyslem! Potlesk, pochvalu a ocenění, si zaslouží i technický, zvukařský a světelný tým protože čistě z hlediska samotné show byl bezchybný.
