Školení na Šumavě a marxistický filozof a ideolog Dr. Kupka
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XVII.
Ředitelem učňovského střediska jinonického Motorletu které jsem navštěvoval, byl soudruh Malík – malý, přitloustlý, holohlavý s nezbytnou milicionářskou rádiovkou. Málokdo vydržel být při jeho projevech vážný. Já jsem s ním naštěstí vůbec nepřišel do styku, ale zato jsem na něj náhodou narazil ve dveřích až ve třetím ročníku, když už jsem měl poměrně dlouhé vlasy. Úplně strnul překvapením a začal láteřit svým pomalým, rozvážným způsobem: Jak je možné, že jsem něco takového přehlédl? Jak mi tohle mohlo uniknout? Zítra se mi přijdeš ukázat ostříhaný, rozumíš?
Já jsem jel domů, vše jsem vysvětlil rodičům a ti, jako osvícení antikomunisté mi napsali lístek přibližně tohoto obsahu: „Souhlasíme s účesem našeho syna. Je to slušný chlapec a nevidíme důvod, proč by nemohl nosit moderní účes, pokud se mu to líbí“. Ředitel Malík na to neřekl ani slovo a tím to bylo vyřízené. Co se týká mých rodičů, ti rozhodně z mých dlouhých vlasů nadšeni nebyli, ale pokud se tady jednalo o konflikt s bolševikem, vždycky se za mě postavili.
Naše dílny byly v posledním patře budovy, zvané „betoňák“. Tak jako naši učitelé byli většinou odborníci ve svých oborech, mistři odborného výcviku, byli zase staří dělničtí kádři, anebo naopak mladíčci, kteří se sem nechali naverbovat po vojně. Náš mistr byl maličký, bývalý fotbalový reprezentant, jménem Antonín Novotný. Nejen, že byl prezidentu Novotnému velice podobný, ale dokonce bydlel na Malvazinkách, pár domů od něj. Každý den na dílně se začínal „pětiminutovkou“ – to znamenalo, že on přečetl pár novinových titulků a my jsme o těchto tématech měli diskutovat.
Mistr Novotný byl člověk prostoduchý, pletl si například významy slova jako sketa – asketa a podobně. Mně se pravidelně ptal, jak pokračuji ve hraní na niněru. Jako většina dělníků Motorletu, byla i většina našich mistrů milicionáři. Poslouchal jsem občas v kantýně rozhovory milicionářů u piva. Z toho jsem vyrozuměl, že většina z nich působí v této zločinecké organizaci jen proto, aby se na chvíli ztratila z dohledu manželce a mohla se beztrestně opít. Spojovala je taky společná nenávist ke vzdělaným lidem a dlouhým vlasům.
Jednou jsem tady poslouchal, jak dva soudruzi vzpomínali s láskou na zimní cvičení v Divoké Šárce. Jednalo se o ostré střelby těžkým kulometem, zvaným Maxim. Soudruh za něj zalehl na vrcholku jednoho kopce a měl ostřelovat určitý cíl. Ležel na sněhu a jak spustil palbu, vlivem otřesů ho Maxim táhl dopředu, neboli – dolů z kopce. Všichni kolem se notně nasmáli. Milicionář sjel prudký svah po břiše až do údolí – drže se kulometu jako sněžného skútru. Jestli při tom přerušil palbu, jsme se už nedozvěděli. Dozvěděli jsme se jenom, že toto veselé cvičení skončilo mohutnou pitkou a že většina soudruhů byla proto omluvena z práce i pro další den. Za takové zmeškané směny se samozřejmě vyplácely refundace, na které jsme přispívali my všichni. To byla ocelová pěst dělnické třídy!!!
Po prvním ročníku jsme v srpnu – ještě před chmelovou brigádou – jeli na povinné školení na Šumavu. Bydleli jsme ve stanech na břehu řeky Vydry u Modravy a celkem jsme si to užívali, protože bylo celý týden nádherné počasí. Jediná možnost mytí a koupání byla v ledové Vydře, která se neohřála ani po týdnu tropických veder. Dozor tam byl celkem nedbalý a tak se většina účastníků celý týden vůbec nemyla a to včetně našich soudružek ze třídy, které tam byly s námi. Jediný dohled tam zajišťovali dva lidé, placená svazácká vedoucí, která byla jen o málo starší než my a typický marxistický filozof a ideolog Dr. Kupka, který měl na očích dna od jogurtů a kouřil jednu Partyzánku za druhou.
Krupka k nám občas něco krátkého v rámci školení proslovil, ale jinak nám dal celý týden pokoj. On za těmi silnými skly i trochu šilhal, takže nikdy nebylo jasné, na koho se přesně dívá. Když se zahleděl nějakým směrem a někoho oslovil, aniž použil jeho jméno, – obvykle vstali 3-4 lidé, kteří byli přesvědčeni, že to oslovení patří právě jim. Obyčejně se všichni pletli a doktor Kupka hovořil s někým úplně jiným. Bylo to sice politické školení pro učně, ale on chtěl mít jistě daleko od Moskvy taky svůj klid, a tak to moc nepřeháněl. Bydlel s prsatou svazačkou v jedné chatce, ale ta se většinou schovávala mezi námi, protože se bála, že jí bude v noci v chatce obtěžovat. On měl totiž na nočním stolku vedle Partyzánek provokativně položenou krabičku prezervativů. Chudák s námi držela i noční hlídky, pod záminkou, že nás jde zkontrolovat.
Já jsem si tam hned druhý den přivodil krvavý úraz, který je typický pro kluka v tomto věku. Nuda zde byla jako obvykle obrovská a tak jsem seděl obkročmo na kládě, v levé ruce sekeru, v pravé ruce kus kůry a usekával jsem postupně kousek po kousku. Samozřejmě, že jsem při tom pozoroval holky v plavkách a ne kůru, a najednou se podívám před sebe a z prstu se mi valila krev. Usekl jsem si asi půl centimetru prstu, ale vůbec to nebolelo. Běžel jsem tedy do chatičky vedoucích, kde byla zároveň i jakási ošetřovna. Nejdřív jsem musel vzkřísit svazačku, na kterou, když viděla krev, šly hned mrákoty. Ta mi pak prst zavázala a byl pokoj. Úraz byl naštěstí na pravé ruce, takže jsem už zbytek týdne nemusel nic dělat, ale na kytaru se hrát dalo.
Právě na té ošetřovně jsem objevil kytaru a tak zbytek školení tedy uběhl ve zpěvu a radovánkách. Byli tam ještě dva kluci ze soustružnické třídy, kteří taky hráli na kytary a ti se ke mě okamžitě připojili. Když nás slyšel ideolog Kupka, prohlásil, že budeme od září tovární kapela, zkoušet že budeme v Závodním klubu na Plzeňské a dostaneme od podniku vybavení. Hned nám taky vnucoval talentované – podle něj – zpěvačky ze sousedních tříd, ale to jsme striktně odmítli. Po návratu nám skutečně vyjednal termíny na zkoušky v Závodním klubu a taky první vystoupení v Závodní jídelně Motorletu při jakési odborářské schůzi.
V té době už jsme ale měli s Menym Kaminským na Žižkově kapelu Satelit, kterou jsme doplnili o kytaristy Vláďu Sahira Janečka ( jeho starší brácha hrál s Crazy Boys) , Jindru Bazíka a Jardu Štemberka. Meny hrál na bicí, což byl tehdy jeden velký kotel, který jsme pořídili z bazaru v pasáži Lucerna za 80,- Kčs a na něj jsme ještě dávali kolo ze silného filcu, aby nehrál tak nahlas. Jedinou elektrickou kytaru Jolana měl Jindra Bazík. Ta byla majetkem závodního klubu, ale jako sólový kytarista na ní měl z nás největší morální nárok. Já jsem měl jazzovou českou lubovou „džibsonku“ s přidělaným snímačem a Vláďa Janeček něco podobného – dokonce bez snímače. Jarda Štemberk měl lacinou španělku se snímačem.
V té době jsme sice neměli kytarové aparáty, ale už jsme měli zvukaře. Byl to náš kamarád ze Žižkova Honza Vaska Čermák, který byl zanícený radioamatér a ovládal mistrně pájku. Ten nám vyrobil takovou pertinaxovou destičku se čtyřmi dvojvstupy na banánky. Tuto destičku jsme zapojili do mikrofonního vstupu pro závodní rozhlas, který byl zabudovaný v podlaze pódia – přímo po řečnickým pultem – a tak jsme mohli hrát všichni čtyři přes rozhlasovou ústřednu. Tehdy jsme ještě nezpívali a hráli jsme převážně orchestrálky z repertoáru The Shadows a tudíž nebyl žádný problém ani s technickou stránkou vystoupení, a nakonec ani s texty.
Takových vystoupení jsme pak absolovovali několik. Pokud byl požadavek, abychom taky zpívali, zapnuli nám do díry v podlaze mikrofon a kytary prostě hrály na sucho – bez elektriky. To potom vypadalo tak, že diváci slyšeli po celé závodní jídelně z reproduktorů jenom zpěv a kytary jsme slyšeli jenom my na pódiu. Ale oni byli i takto spokojeni a mám pocit, že ten jejich soudružský aplaus nebyl jenom ze slušnosti. Na těchto akcích se používalo výhradně černého mikrofonu Tesla, trojúhelníkového tvaru, zvaného „sejra“.
Naše zkoušení v Závodním klubu se nakonec znelíbilo kapelníkovi motorleťácké dechovky a mistrovi odborného výcviku, soudruhu Doušovi, a tak jsme byli po několika týdnech z klubu vykázáni. Jindra Bazík, který bydlel v Karlíně naproti hospodě U Zábranských, vyjednal zkoušení ve vedlejším agitačním středisku, a tak jsme se nakonec přestěhovali tam.
Na úvodní fotografii – Vladimír Sahir Janeček, Jindra Vobořil, Mikoláš Meny Kaminský a Jarda Štemberk.
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila IV.