Vystoupení ve velkém sále Kotvy a vysočanském Gongu
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XIX.
Jak jsme postupně dospívali – tělesně i muzikálně, – měnily se zájmy jednotlivých členů kapely a tím i obsazení. Vláďa Janeček, který se ukázal jako veliký talent – a Jarda Štemberk, časem odpadli a někdo přivedl do kapely kytaristu Jirku Bžocha, který sice nebyl tak na výši jako my, ale zato disponoval vybavenou zkušebnou v podniku Pražské komunikace, kde byl jeho táta nějakým papalášem – snad dokonce ředitelem.
Klubovna podniku byla přímo v závodě – v budově naproti Dopravním podnikům. Tady byly nějaké zesilovače a dokonce kompletní bicí souprava. My jsme do té doby používali hlavně ten jediný kotel, k němuž jsme časem přikoupili z žižkovského bazaru – přesněji řečeno, v prodejně partiového zboží – pionýrský bubínek a k němu dvě malé činelky, ze kterých jsme sestavili jakousi primitivní hi-hatku. Dodnes si pamatuji, že jedna tato činelka stála v bazaru 8,- Kčs. Bicí souprava pro nás byla neskutečným a nedostupným přepychem. A nejen pro nás. Většina kapel – bez ohledu na úroveň – pokud měla nějaké slušné vybavení, tak pocházelo z inventáře Závodních klubů ROH jejich domovských podniků. Taky drtivá většina českých kapel měla někdy během své kariéry ve svém názvu něco jako my: rytmická skupina Satelit, při Závodní klubu ROH, n.p. Motorlet, nositel Řádu práce.
Jirka Bžoch nás taky obeznámil s kapelou Kinks a s Rolling Stones, jejichž tvrdá muzika nás doslova šokovala. Tohle v Praze ještě nikdo neměl a on to získal od nějakého bratrance z Moravy. Do této chvíle jsme hráli převážně orchestrálky z repertoáru The Shadows a pár rokenrolů od Elvise nebo Cliffa Richarda. Teď nastala chvíle, kdy jsme si museli začít zpívat sami. S novým repertoárem jsme absolvovali několik vystoupení v sále Dopravních podniků na nedělních čajích. Potom jsme se odvážili taky do velkého sálu Kotvy a do vysočanského Gongu. Tyto taneční akce se odehrávaly v neděli odpoledne a obvykle na nich hrály nějaké stálé profesionální kapely za honorář, a ty pak nechaly v přestávkách mezi svými tanečními bloky vystoupit big-beatovou kapelu – obyčejně zdarma. Někdy zapůjčili amatérům i své zařízení. Jinak vlastní bedny a zesilovače jsme vozili po Praze tramvají a pomáhali nám je dopravovat naši kamarádi a příznivci.
Nejlepší to bylo ve vysočanském Gongu, kde hrála kapela bubeníka pana Čejky a ta měla na tu dobu slušné vybavení. To znamená – východoněmecké klávesy Ionika a deseti wattový zesilovač, který v té době přeřval všechno kolem sebe a měl úžasné výšky. Navíc měli už aparaturu, která byla určená výhradně pro basskytaru a extra zpěvový aparát – a to tehdy už něco znamenalo!! Zpívalo se obyčejně na kondenzátorové mikrofony Neumann – a to z dosti velké vzdálenosti, protože tam hrozilo, že se nějakým prudkým zvukovým impulzem slepí citlivé vibrační membrány a tím by se drahý mikrofon znehodnotil. Oblíbený byl v té době i černý mikrofon Tesla, trojúhelníkového tvaru, oblíbený „sejra“. Ten byl součástí každé podnikové nebo školní rozhlasové ústředny. S námi se v Gongu obyčejně střídala i kapela Rakety, která už byla o krůček dále, než my a jejich zpěvák Falc byl slušný showman a zazpíval i těžké věci od Little Richarda – třeba Lucille nebo Shake a Hand. Byl tady taky na tu dobu výborný kytarista Charamza, jehož česká kytara Gazioso měla ve své době famózní zvuk.
K takovým akcím už tradičně patřily různé pražské figurky. V Gongu občas pořadatelé vyhlásili okénko hostů a mohl si s orchestrem zazpívat kdokoli z publika. První tam vždycky vystartoval brýlatý exot, kterému se říkalo Mistr Ptáček. Prostě takový polodementní chudák, jakých dnes vídáme desítky v různých televizních soutěžích. Neměl ani hudební sluch, ani rytmus, ale měl velkou chuť se předvést a dalo vždycky velkou práci odehnat ho od mikrofonu. Ale úspěch u publika míval kolosální. Později jsem ho dokonce zahlédl z tramvaje – stál uprostřed křižovatky u Anděla a „řídil“ dopravu.
Já jsem si v té době vzal na doplňkovou půjčku čtyřstopý magnetofon Sonet B3 a tak jsem začal shánět nahrávky, kde se dalo. Magnetofon běžel ve dne, v noci a tak se rychle opotřebovával. Jednoho dne odešla přítlačná gumová kladka a v záruční opravě mi řekli, že tyhle součástky vůbec nedostávají. Nakonec mi jeden kamarád řekl, že tohle se řeší úplně jinak. Zavedl mě za svým známým prodavačem do Diamantu na Václaváku a ten jí prostě vyndal z nového přístroje ze skladu a daroval mi jí. Moc se mi to nelíbilo, ale nic jiného se v té době dělat nedalo. On pak poslal „vadný“ přístroj zpět do fabriky jako reklamaci.
Podobný problém jsem měl potom i s mojí basou Jolana Basso IV.. Hned první týden, co jsem jí vlastnil, jsem si urazil malinkého hliníkového jacka, které se tehdy na kytary montovaly – a byly, pokud vím, českou specialitou. Náhradní se samozřejmě v té době koupit nedal. Náš zvukař mi zdířku předělal na hliníkový pětikolíkový mikrofonní konektor. Byl tak velký, že se stěží svým průměrem do boku kytary vešel. Ale jeho výhoda byla, že se dal konektor se samicí sešroubovat, takže kabel z kytary nevypadával. Když jsem pak viděl v Lucerně, že totéž má v kytaře Pete Kaplan, hrozně mě to pobavilo. On k tomu měl navíc i strašně tlustý kabel, takže to vypadalo, jako by měl kytaru na plyn. Když mi pak na base ještě praskla struna, byl jsem úplně vyřízený.
Tehdy existovaly na basu jen hladké hliníkové struny, které navíc ještě strašně špinily ruce. Po vystoupeních jsem měl vždycky prsty i dlaně tmavě zelené až do černé barvy a dost špatně se to smývalo. Baskytarista musel mít ve svém arzenálu i Solvinu, – prostě konec koncertu byl stejný jako konec šichty někde v ČKD. No – a náhradní basové struny se prostě u nás koupit nedaly. Když struna praskla, musel si člověk koupit prostě novou basu. Na tu já jsem neměl, tak se hledala alternativní řešení. Hned zpočátku jsem zavrhl pokus s piánovými strunami. Stalo se totiž několikrát, že takoví průkopníci jako já, prostě někde vyštípali basové struny z piána a potom zjistili, že stejně na base nehrají. Byly totiž z nějaké kovové slitiny, která nespolupracovala s magnetickými snímači. Čili neproběhla žádná indukce, struny byly na nic a klavír byl zničený úplně zbytečně. Já jsem nakonec nějakým zázrakem struny sehnal.
Když se teď dívám na fotky své červené basy Basso IV., zjišťuji zpětně, jakou jsem měl v ruce tehdy vzácnost. Měla totiž ladící kolíky po obou stranách hlavice hmatníku. Takové typy dnes nenajdete ani v továrním katalogu továrny Jolana. Tam jsou pouze ty typy, které měly už ladící kolíky v jedné řadě – tedy, po jedné straně. Mě se dnes podařilo sehnat pouze tento typ. Onen typ, který jsem vlastnil ve svých šestnácti létech je dnes sběratelskou raritou a prodává se podstatně dráž – asi tak desetkrát!! Ale i tak můj současný přírůstek – červená Jolana Basso IV. – hraje fantasticky. Když jsem na ní dal současné basové struny a zahrál jsem si s ní přes moderní, silný basový aparát, mělo to úžasný a vyrovnaný zvuk. Přítomným kolegům z tohoto soundu doslova spadla sanice!
Na úvodní fotografii – Vladimír Sahir Janeček, Jindra Vobořil a Jarda Štemberk.
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila VI.