Krátce před tím proběhla koncertní šňůra s názvem Praha-Brno-Bratislava. Té se účastnili Cardinals, Synkopy a Prúdy. Tam jsem tehdy ještě nebyl a tak znám jednu historku jen z vyprávění kolegů. Začínalo se v Praze, na místo 
přijel objednaný autobus ČSAD a z něj vylezl řidič – takový bodrý vesnický strejda – a zeptal se úplně vážně: Kdo je tady vedoucím zájezdu? Tuto otázku nikdo nečekal a tak všechny okamžitě pobavila. Někdo pohotový ukázal z legrace na Mariána Vargu a řekl: Tady ten! Autobusák si Mariána opovržlivě změřil a řekl: No, nevadí – tak jedeme! Tak, jak jsem řekl, manažerem Cardinals byl tedy v té době jejich bývalý zpěvák Honza Vaculík. Občas udělal nějaký ten kšeft, ale byla to bída a on už měl asi v hlavě úplně jiné plány, takže se kariéře kapely moc nevěnoval. Chodil v té době totiž se zpěvačkou Petrou Černockou.
S odcházejícími členy Cardinals udělal nějaký zájezd do Holandska a odtud si přivezl dlouhou dodávku Opel Caravan. Do té se pohodlně vešla celá kapela i s nástroji. Ale hned pár dní na to, co si auto přivezl, potkala ho malá nepříjemnost. Vraceli jsme se z odpoledního koncertu v divadle ve Slaném, kde jsme mimo jiné měli krásný zvuk a kolosální úspěch. Hlediště bylo plné – většinu publika tvořily babičky a maminky s dětmi na klíně a big-beat jim ku podivu nevadil – ba právě naopak. Skoro každou píseň jsme museli přidávat. Vjeli jsme do Prahy a sjížděli jsme serpentýnama ze Strahova dolů na Smíchov. Honza se nějak zamyslel, nebo možná i usnul, otočil volantem doleva o něco méně, než bylo třeba a najel pravým kolem a blatníkem do svodidla. Blatník se ohnul tak, že kolem nešlo otočit doprava a plech byl tak silný, že nešel rukama narovnat. Museli jsme v té zatáčce auto nechat s tím, že ho příští den Honza nějak dopraví k sobě domů – do Radlic. Jak nám potom líčil, seděl celou noc nad mapou Prahy a vymýšlel trasu ze Strahova do Radlic tak, aby mohl všude odbočovat jenom doleva. A podařilo se. Tehdy ovšem ještě nebylo tolik jednosměrek, jako dnes a provoz nebyl tak hustý.
S druhým autem s aparaturou jezdil zvukař Michal Křeček, který – jak bylo v té době zvykem – se kromě zvukařské práce i mistrně oháněl pájkou, kterou ale bytostně nenáviděl. Tehdy byla pájka ovšem potřeba skoro na každém vystoupení, protože koupit třeba profesionální kabel ke kytaře nebo k mikrofonu bylo v Čechách skoro nemožné. Navíc – kluci měli na basu i na kytaru obrovité soupravy Gun, které vyráběl nějaký chasník v Podolí a které přes svou nezvyklou velikost vůbec nehrály. Obsahovaly východoněmecké reproduktory Regent, které byly tvrdé, a nedal se z nich vyloudit delší tón. Ale na scéně vypadaly skvěle a budily hrůzu. Na zpěv pak tady byla 100W aparatura – taktéž domo-róbo – v jejíchž bednách byly české reproduktory – obávané elipsy – takže zvuk zpěvu nebyl o nic lepší.
Aparaturu dopravoval Tonda Brůna – dnes je, myslím, nějakým prezidentem unie taxikářů – nebo něčeho podobně nechutného. Ten měl mikrobus Nysa a osobní automobil Warszawa a k těm oběma automobilům měl pouze jediný motor. Bydlel v domečku Troji, na dvoře měl malý jeřáb – kočku – a když k ránu přijel s mikrobusem z koncertu, vytáhl z něj motor, vložil ho do taxíku a ihned vyjel někam na štafl. Občas se musel najmout autobus od ČSAD. To byly většinou strašné trosky. Uvnitř byl hrozný hluk a autobus se neustále celý třásl. Díky tomu měl člověk hodinu po obědě už zase hlad. Taková vibrační odtučňovací kúra.
Jednou přijel s autobusem takový venkovský silák. V jediných dveřích do busu překážela sedačka a naše obrovské bedny tam tudíž nebylo možno dostat. Strejda šofér ovšem odmítl sedačky odmontovat. Naložil si tu obrovitou bednu na záda a vylezl s ní po žebříku na střešní zahrádku. Co schůdek – to náběh na infarkt – ale on jí tam jako frajer dotáhl. A tak to musel dělat po každém koncertě, protože naši bedňáci takovou nelidskou činnost okamžitě odmítli. Po celý zbytek zájezdu nás řidič tím pádem nenáviděl a odmítal nám kdekoli a kdykoli zastavit, jak jsme byli vždycky na zájezdech zvyklí. Jednou v noci jsme se vraceli z koncertu do hotelu v Ostravě a celý autobus spal. Najednou mě probudil strašlivý zvuk – jako když nám na střeše přistává tryskové letadlo. V zápětí autobus prudce zastavil. Zanedlouho jsme viděli, co se stalo. Rozespalý řidič jel po tramvajových kolejích a před sebou měl podjezd pod železniční tratí, který se sestával ze tří tunelů. Uprostřed byl podjezd pro tramvaje a auta a po stranách menší tunýlky pro pěší. Náš rozespalý strejda si vybral pravý tunel pro pěší, ale jak se tunel snižoval a zužoval – po několika metrech se do něj zapasoval. Nezbývalo, než vypustit gumy a vycouvat zpět – a gumy opět nafouknout. My jsme mu to samozřejmě nepřáli, ale příroda se mu asi sama pomstila za jeho aroganci…a my jsme mohli mluvit o obrovském štěstí, že se nestalo nic horšího.
Doba pro rockové muzikanty byla zlá. Začínala normalizace a komunisté se snažili nahnat všechny nezávislé muzikanty do doprovodných kapel zpěváků, které měl režim bezpečně pod kontrolou. Nastalo kruté jaro, kdy jsme měli každý měsíc po jednom koncertu. A když je zle, přijde ještě nějaký další úder. Jako v románu Seana O´Caseyho „Tluču na dveře“. Tam je to naprosto přesně popsáno, ale tak se to v životě prostě děje. Když bylo nejhůř, dostal jsem zápal plic. Musel jsem odzpívat jeden koncert při horečce 40 stupňů ve stínu. Vůbec jsem si na tu událost nepamatoval, protože většinu času jsem nebyl úplně při smyslech. Ale byl to boj o zrno a nemohl jsem kolegy nechat ve štychu – bez ohledu na eventuální následky.
Na úvodní fatografii – Pepa Kůstka, Pepa Havlíček, Jindra Vobořil a Karel Erik Veselý.
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila / XVII.