Začínáte hrát na kytaru nebo už máte základy za sebou? Exkluzivně jsme pro vás připravil serii kytarových rad a tipů od kovaného rockera Jiřího Špalka!
#2 Klasické kytary
Pokud už na kytaru něco umíme, jsme zřejmě i rozhodnuti, jakému žánru se budeme věnovat, a podle toho budeme vybírat již lepší nástroj, než na kterém jsme začínali.
Hodláme-li se věnovat klasické hudbě (samozřejmě nejsou vyloučeny ani jiné styly), pak zvolíme klasickou kytaru „španělku“. Na tyto kytary oficiálně patří výhradně nylonové struny, při natažení kovových by mohlo vlivem vyššího pnutí dojít ke zhroucení kobylky, či prohnutí krku. Dle mých zkušeností lze ale kovové struny použít bez problémů, nicméně na dražších nástrojích bych to přeci jen raději nezkoušel. Pokud se přeci jenom rozhodnete na španělku natáhnout kovové struny, rozhodně nepoužívejte struny s průměrem „e“ struny vyšším, než 0,10 („desítky“).
Klasické kytary se vyrábí převážně v jednotném tvaru, s hmatníkem širokým cca 53 mm, avšak jsou navíc vyráběny v dalších čtyřech velikostech dle věku a dispozic hráče, takže s hrou na klasickou kytaru můžete začít již v raném věku, okolo čtyř až pěti let. Velikosti se udávají ve zlomcích, tedy od nejmenší kytary je to 1/4, 1/2, 3/4, 7/8 (ta je poměrně málo používaná) až konečně plná velikost 4/4 pro dospělé. Velikost kytary pro dítě se pak vybírá dle výšky hráče:
4-6 let, 100 cm až 115 cm: 1/4 kytara / 5-8 let, 116 cm až 136 cm: 1/2 kytara / 8–11 let, 137 cm až 150 cm: 3/4 kytara / 11 let – dospělý, 151 cm a více: 4/4 kytara
Výrobou kytar se zabývají jak firmy, které je vyrábí sériově, tak kytaráři, kteří vyrábí jedinečné kusy (originály) ručně, v případě kytary na objednávku často s přihlédnutím k přáním zákazníka.
Kvalitu samotného zvuku kytary pak určuje především materiál, ze kterého je vyrobena. Nebudeme zacházet do konstrukčních podrobností, jako je žebrování a podobně. Spokojíme se s tím, že levnější typy kytar jsou vyrobeny z překližky, o stupeň výš jsou kytary z polomasivu, což jsou kytary také z překližky, ovšem přední ozvučnou desku mají z jednoho kusu dřeva – masivu. Na nejvyšší příčce stojí celomasivní kytary, jejichž konstrukci tvoří pouze dřevěné pláty z jednoho kusu dřeva. Kytary se někdy podle těchto tří hledisek dělí na „školní“, „koncertní“ a „mistrovské“.
Druh dřeva, ze kterého je kytara zhotovena, je další důležitou složkou, která určuje její výsledný zvuk. Běžně se používá smrkové dřevo, mahagon, palisandr, cedr, javor, dub, akát, divoká třešeň, ale i další exotická dřeva jako jsou koa, bubinga, zebrawood, a jiné. Kombinací těchto dřev, kdy se použije jiné na přední ozvučnou desku, jiné na luby (boky) kytary a zadní desku, a jiné na krk, pak vznikají kytary s jedinečným zvukem. Nejnovější technologií kytar vyšších a nejvyšších tříd je sendvičová přední deska z masivu v kombinaci s carbonem, nebo Nomexem (např. sendvič cedr/Nomex/carbon). Hmatník se zhotovuje z jednoho kusu velmi tvrdého dřeva, nejčastěji z ebenu nebo palisandru standardně s 19 pražci.
Kytara bývá zdobena dřevěným vykládáním (intarzií) okolo zvukového otvoru a po celém obvodu vrchní a spodní desky v místě spojů s luby. Intarzie je většinou provedena z různobarevného dřeva, a kolem ozvučného otvoru slouží nejen jako ozdoba, ale i jako výztuha. Zdobení bývá charakteristickým znakem jednotlivých nástrojářů (stejně tak, jako vyřezávaná hlavice). U levnějších nástrojů je intarzie imitována samolepkou. Vykládáním se někdy zdobí také kobylka, zadní deska, hmatník, nebo hlavice. Mimo dřeva se používá i perleť, nebo kost, dříve i slonovina.
Povrchová úprava kytary je prováděna broušením, tmelením, mořením a v konečné fázi lakováním. Kvalita laku rozhoduje o tlumení chvění nástroje a tím má poměrně velký vliv na zvuk nástroje. Pro kvalitní mistrovské nástroje se používají lihové laky, jejichž základem jsou přírodní pryskyřice.
Klasické kytary jsou primárně určeny k akustickému hraní, tedy ke hraní bez dalšího zesilování zvuku. Nicméně mohou nastat situace, kdy je zvuk kytary sám o sobě příliš slabý a je zapotřebí jej zesílit, nebo zaznamenat ve studiu. Zde je možnost použít buď mikrofony, nebo vyjímatelné elektromagnetické snímače. (Ty pouze v případě použití kovových strun).
Pokud jde o kytaru s nylonovými strunami, a chceme se vyhnout zásahu do konstrukce nástroje, jsou možností mikrofony. V případě mikrofonů, pokud chceme dosáhnout zvukově čisté nahrávky vnějším mikrofonem, je třeba zvolit mikrofon směrový, tedy s kardioidní směrovou charakteristikou. Laicky řečeno to znamená, že se mikrofon soustředí na to, co se děje před ním a na to, co se děje za ním, nebo vedle něj, je podstatně méně citlivý.
Druhou možností je použití nástrojového kondenzátorového (klopového) mikrofonu, který je možné použít pro snímání akustických nástrojů, ale i lidského hlasu (opět s kardioidní směrovou charakteristikou), a který je možné pomocí speciálního úchytu připevnit k akustické kytaře. Tento mikrofon používám i já při hraní ve větších prostorech. Hlavní výhodu vidím v tom že, na rozdíl od mikrofonu na stojanu, neomezuje tolik v pohybu, a při pořízení některého z kvalitnějších typů je sejmutý zvuk dostatečně kvalitní. Ve studiu se ale přeci jen spíše přikláním k normálním studiovým mikrofonům.
Nejméně vhodným, nebo spíše nevhodným, způsobem zachycení zvuku je použití klipového kontaktního mikrofonu, který pracuje na principu piezoelektrického jevu, tedy zachytává vibrace přední desky a přenáší je dál. Tento způsob snímání zvuku je však, díky nízké kvalitě signálu, vhodný spíše pro ladičky, než pro použití na pódiu.
V případě kovových strun na klasické kytaře je zde ještě další možnost, a to je použití elektromagnetického snímače, který je upevněn do ozvučného otvoru a který lze snadno z kytary vyjmout. Jde v podstatě o obdobu snímačů používaných u elektrických kytar.
Pozn. V případě že by jste měli na Jirku Špalka konkrétní dotaz tak ho směřujte do komentářů, rád vám na něj odpoví.