Venca Hrubeš, Duki a Michal Bukovič
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXI.
Už nevím, jak jsem se vůbec dostal k dalším dvěma výborným muzikantům, nebo jak oni ke mně. Ale fakt je, že oba byli Žižkováci, tak nás asi někdo k sobě postrčil. Venca Hrubeš měl rodinu se starými ruskými kořeny a myslím, že měl i namodralou krev. Bydlel v dnes už zbořené Ostromečské ulici a začal studovat architekturu, protože jeho rodiče chtěli, „aby z něj něco bylo“. On asi moc rád nebyl. Měl skvělou českou lubovou kytaru Marina, která měla asi osm přepínačů zvuků, a když s nimi někdo uměl zacházet jako Vašek – byl zvuky jeden lepší, než druhý. On uměl všechny Shadows a všechny Beatles a navíc dobře zpíval. Další jeho velká devíza byla chata v Mokropsích – přímo pod Kazínem, pár metrů od hospody U Tetaurů.
Další z této dvojice byl Duki – William Douglas Hrázský – syn české matky a amerického otce-osvoboditele černé pleti. Jeho matka utekla za jeho otcem, který sloužil v Západním Německu, a nechala ho tady na vychování jeho tetě, jako pěstounce. Duki studoval gymnázium na Slaďárně – byl pěvecký talent a hrál výborně na basu. Od matky měl pravidelný přísun tuzexových bonů a tak jsem měl díky němu své první pravé džíny za slušnou cenu. Tehdy za pouhých 35 bonů – Rifle – sice se zipy na zadních kapsách, což bylo v našich očích opovrženíhodné – ale byly to džíny, které vydržely věčnost. Pravé džíny se daly sice sehnat od arabských studentů na koleji 5. května – měli dokonce ohromující sortiment – ale jejich cena byla několikanásobně vyšší, než v Tuzexu.
Duki měl úžasný smysl pro humor a uměl dokonale napodobit hlášky a styl chování zahraničních studentů v Praze. Často těmito kousky bavil i své spolužačky na gymplu. Nechceš bony, miláčku? To byla jedna z tehdejších oblíbených hlášek v Praze. K tomu měl krásně vláčné, elegantní a lenivé pohyby, kterými byl jako stvořen pro kariéru basketballové hvězdy. Mohl se svým hlasem dělat opravdu, co chtěl a navíc dovedl úžasně napodobit jakoukoli barvu. Písně Beatles zpíval k nerozeznání od Lennona a písně Rolling Stones zase úplně jako Mick Jagger. S těmito kumpány jsem po prvé okusil slast čistého trojhlasu. Zkoušeli jsme většinou u někoho v bytě. S nimi šlo všechno velice rychle. Řeklo se, jaká píseň se bude zkoušet a kdo který se naučí hlas. Když jsme přišli na zkoušku, zjistili jsme vždycky, že každý z nás může zpívat prakticky kterýkoli hlas z trojhlasu. Nádhera!!
Jediný koncert, který jsme společně odehráli byl v Úholičkách za Roztokami. Byli jsme mladí a bezstarostní. Akce skončila asi ve dvě hodiny ráno a my jsme se vydali s těžkou basovou bednou a třema kytarami na dvoukilometrovou pouť k nádraží. Bylo skoro mínus 20 stupňů a foukal silný, ledový vítr. Když jsme přišli na nádraží dolů k Vltavě, zjistili jsme, že další vlak jede až asi v 5 hodin ráno. Tady byla jen vlaková zastávka bez jakékoli budovy a my jsme byli navíc oblečeni dosti lehce, protože tam jsme jeli autem a na zpáteční cestu jsme ani nepomyslili. No, to, že jsme to přežili, považuji dodnes za zázrak a odolnost mladého organizmu.
Občas jsme zajeli k Tetaurům do Mokropes, kde jsme s našimi trojhlasy sklízeli veliké úspěchy a většinou jsme jimi uhradili i celou naší útratu. Venca pak přespal na Hrubešovic chatě a my s Dukim buď pod širákem, někde u Berounky a nebo u příležitostných kamarádů na jejich chatách. Venca nás taky seznámil se svým kamarádem, pozdějším textařem Michalem Bukovičem, který zdědil po dědovi kazínskou osadu, postavenou kdysi z vyřazených autobusů. S Michalem nás pak pojilo dlouholeté přátelství a spolupráce.
Naše trio se rozešlo takovou ironickou náhodou. Dukiho teta-pěstounka, šla jednoho dne kolem trafiky, na které byla vyvěšena vyhláška o povinných vojenských odvodech. A protože Duki byl právě ročník, na který se vyhláška vztahovala, šla se teta bezelstně informovat na vojenskou správu, jak že to vlastně je? Tam zjistila, že Duki není vůbec evidován v matrice a šla to okamžitě napravit. Tím se stalo, že ten ubožák dostal za nedlouho výzvu, aby se dostavil k povinnému odvodu.
Zdravím kypícího míšence okamžitě schramstla nenažraná československá armáda. Dostal se do Brna na letiště a chvíli se snažil předstírat, že neumí pořádně česky. Opak mu politruci dokázat nemohli a tak ho pro jistotu odsunuli do pozice, kde nebyl moc na očích. Tedy – do bezpečné pozice, pro ně! Postavili ho za bar důstojnického kasina na letišti a tady Duki strávil celé dva roky a nic mu od vojny nepomohlo. Jediná výhoda jeho funkce byla ta, že měl pod svým dohledem i malé nahrávací studio, které se z bůhvíjakých důvodů na jeho posádce nalézalo. Tady si během vojny pořídil i několik nahrávek svých skladeb – za doprovodu vojenského smyčcového kvartetu.
Celé dva roky jsme ho neviděli. Asi se styděl ukázat se nám v uniformě. Po vojně se u mě zastavil a všechno mi vyprávěl. V Praze právě vládla soulová vlna a tak jsme si vzpomněl na jeho poddajný hlas a navrhl jsem mu, jestli by zase nechtěl začít zpívat. On mi na to řekl, že soulová hudba mu nic neříká, že si na vojně oblíbil Bee Gees a v tomto duchu, že chce pokračovat a psát vlastní muziku. Krátce na to si podal žádost na výjezd za účelem návštěvy matky v Západním Berlíně. Kupodivu jí okamžitě dostal – asi proto, že měl vojenskou prezenční službu už za sebou. Z návštěvy se už samozřejmě nevrátil a my už o něm od té doby bohužel ani neslyšeli. Venca Hrubeš dokončoval svá studia a na muziku neměl ani čas, ani pomyšlení a tak jsme se od té doby vídali jen při náhodných setkáních na Kazíně a podobně.
Michal Bukovič přišel jednou s tím, že chtějí s kamarády založit kapelu Country Beat. To byla ovšem první verze o které Jirka Brabec neměl ani tušení. Měl jsem tady hrát na basu. Zpívat tady měli Ladislav Vodička, Michal Bukovič, Pepa Bouček a výborná Lída Hanzlíková, manželka steel-kytaristy, který tu taky měl hrát. Pamatuju si ještě pianistu Tondu Formandla. Kapela se bohužel v této sestavě nikdy nerozjela. Po několika zkouškách v jakési kanceláři v paláci Koruna, nebo u Hanzlíků doma, na Žižkově – jsme se tak nějak v míru rozešli s tím, že se ještě někdy sejdeme. Michal Bukovič psal tehdy výborné texty – ty, které psal později, když se textařinou začal živit – se nedají k těmto starým klenotům vůbec přirovnat.
Na fotografii – Jindra Vobořil
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila VIII.
