Jindra Vobořil (* 25. 7. 1947) se narodil se v Praze, vyučil se univerzálním frézařem a koncem roku 1969 nastoupil jako zpěvák a baskytarista ke skupině The Cardinals. Hudbou se zabývá od svých dvanácti let, kdy začal studovat klasickou kytaru. Začínal se žižkovskou kapelou Satelit. Později to byli The Sextones a žižkovská kapela The Alarm Group.
Působil také v kapelách Shut Up, Bacily, Gen, Pumpa a další. V 70. a 80. Letech byl vyhledávaným studiovým muzikantem a zpěvákem, na kontě má několik stovek nahrávek. Je držitelem Zlaté a Stříbrné Děčínské kotvy a ceny pro nejlepšího zpěváka festivalu Vysočina. Se skupinou Los Vobos vydal historicky první český komerční disk s videoklipem Černá díra. Nazpíval mužské party pro televizní verzi muzikálu Zvonokosy. V první pražské inscenaci Jesus Christ Superstar hrál roli Annáše a se svými 1 224 reprízami v této roli vytvořil rekord. V muzikálu Evita pak vytvořil roli Augustína Magaldiho, v českém muzikálu Romeo a Julie vévodu Veronského.
V současné době působí ve skupině „Česká trojka“ kterou založil Jindrův celoživotní hudební souputník, kytarista a houslista Pepa Kůstka, se svým žákem, basistou a hráčem na didgeridoo Jirkou Hesem a s bubeníkem skupiny Dick O´ Brass Kryštofem Honem.
Jindřich Vobořil napsal také doposud nevydanou knihu o které prohlásil:
„Mám napsanou takovou knihu vzpomínek, ale pořád nějak váhám s uveřejněním, protože jednak někteří lidé, o kterých tam mluvím ještě žijí a mohli by mě přejet autem a potom taky nevím, jestli to dnešní lidi zajímá“.
Po dohodě s Jindrou, vám REGIOLIST MUSIC přináší sérii výběru z těchto mistrně sepsaných vzpomínek pokrývající období, které se bezprostředně týká muziky…
Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila první část
Můj kamarád Mikuláš Meny Kaminský byl o rok starší než já, učil se hrát na piáno a uměl slušně hrát i na kytaru. Takže jsme si občas spolu něco zahráli z různých sešitků „Zpíváme s kytarou“ apod. Znali jsme jenom českou produkci z rozhlasu „po drátě“ – ale za to dokonale…
Dodnes si všechno pamatuji, včetně klasiky, lidovek všech socialistických států a klasiky. Hudbu jsem miloval a líbila se mi stejně tak Pijácká píseň v podání Jana Soumara, jako Árie měsíce divadla Semafor. I mezi budovatelskými písněmi byly hudební klenoty – když si člověk odmyslí textovou složku písně. Ale zahraniční produkci jsme neznali.
Já jsem si pamatoval několik rumunských šlágrů, které jsem denně slýchal, když jsem byl v ozdravovně ve Svaté Kateřině u Počátek, na Vysočině. Tam měli i několik singlů populárních Kučerovců a dva singly právě těchto rumunských tanečních písní a ty se tam demokraticky každý večer střídaly.
Se západní tvorbou nás na základce seznámil jeden náš vrstevník jménem Ota Dvořák, který žil v naší ulici se svou matkou sám a míval dopoledne volný byt a v něm magnetofon Sonet Duo. Bohatí rozhodně nebyli, ale ten magnetofon tehdy pro nás – uživatele rozhlasu po drátě – představoval nepředstavitelné jmění.
Otův otec zemřel kdesi v diplomatických službách a jeho bratr pracoval údajně někde na ambasádě v Holandsku a od něj měl přísun nahrávek. On sám studoval ekonomku v Resslovce a jako nejlepšího studenta angličtiny ho škola každé léto delegovala na jakýsi letní mezinárodní studentský tábor. Jeho anglická výslovnost byla strašlivá, takže nás jeho studijní úspěchy vždycky spíše pobavily, ale dnes už víme, jaká byla úroveň tehdejší výuky cizích jazyků na českých školách a tak pedagogům i takový Dvořák se svou výslovnosti dělal radost a naplňoval je pýchou. Sami na tom nebyli o mnoho lépe.
Kromě tradičních orchestrálek od Shadows (Apache, F.B.I.) a Hurricanes (Telstar, Red River Rock, Ja-da), jsem tady poprvé slyšel Elvise, Little Richarda, Chubbyho Checkera, Connie Francis a některé další hvězdy předbeatlesovské éry. Některé písně jsem slyšel jen jednou, či dvakrát a pamatuji si je dodnes. Například Bobbyho Rydella s písní Swinging School. Největším flákem pro nás byla ovšem píseň Speedy Gonzales od Pata Boona.
Ota mě taky zavedl na první dvě hudební produkce, které jsem v životě viděl. Obě byly ve Vojanových sadech. První bylo vystoupení divadla Semafor, kde mě úplně uchvátil Waldemar Matuška, nejen zpěvem, ale i tím, že u stánku vedle pódia do sebe hodil půllitr piva obdivuhodným způsobem. Druhá produkce byl koncert skupiny Sputnici, kterým už tehdy v rádiu hráli asi dvě písně. Kytaru hrál Petr Janda a saxofon Honza Obermajer. Já byl asi v osmé třídě a moje rozhodnutí dát dohromady kapelu už bylo nezvratné. Viděl jsem pak Sputniky ještě jednou v Ječné a to mi stačilo, abych si pamatoval texty většiny jejich písní.
V té době už jsme s Menym Kaminským měl skupinu – tedy, spíše duo – Hvězdolet. Vystupovali jsme v agitačních střediscích na schůzích Uličních výborů, kde jsme zahráli 2-3 písně a sklízeli jsme velké pochvaly. Meny hrál na piáno a já na kytaru. Kde neměli piáno, hráli jsme ve dvou kytarách a někdy jsme i něco zazpívali. Potom se konala přehlídka kapel v Národním domě v Bořivojově ulici a tam už bylo moje rozhodnutí jasné. Po tomto koncertě už jsme s Menym nejen přesně věděli, co chceme dělat, ale hlavně, co a jak dělat nechceme.
V Nároďáku hrálo například několik kapel se stejným názvem – pokud si to pamatuji dobře. Důvod toho jsem neznal, ale byly tam Rakety A, B, C a D. Pak tam bylo ještě několik dalších kapel. Repertoár všech zúčastněných byl víceméněstejný a taky obsazení bylo skoro stejné. Většinou měli kytaru, basu, bicí, kavír a pak hlavně banjo a jazz-trubku. Hrály se písně jako Podmoskevské večery, Labutí jezero, Tom Dooley, Telstar, Midnight, Políčko pole, prostě taková směsice jazzu, rock and rollu a trampských písní. Zpívalo se tady zřídka.
S jednou verzí Raket překvapivě vystoupil i můj spolužák Mirek Mareš. Měl na tu dobu celkem solventní rodiče, a tak měl jako jeden z mála elektrickou kytaru. Moc na ní hrát neuměl, ale taková kytara byla v té době běžně důvodem, aby byl dotyčný přijat do kapely. To byla dobová praxe. K přijetí do kapely obyčejně stačilo to, že měl člověk kvartýr na mejdany, nebo hezkou sestru. Pokud měl ještě k tomu třeba zesilovač, tím už mohl aspirovat rovnou na kapelnickou funkci.
Mirek seděl po celou dobu vystoupení Raket po straně pódia na „střídačce“ a na jeho kytaru hráli jeho talentovanější kolegové. V polovině bloku ho pustili zahrát jednu píseň a pak se zase vrátil na svou lavičku. Už jen to, že se objevil na pár vteřin na pódiu v záři reflektorů, samozřejmě stačilo, aby měl obdiv žižkovských krasavic.
Po této akci už jsme tedy věděli, že banjo a trubku do kapely rozhodně nechceme a hrát budeme především repertoár The Shadows – a pokud budeme někdy zpívat, budeme si zpívat sami. O zkušebny tehdy nouze nebyla, dalo se zkoušet v nějakém tom „agiťáku“ a když se udělal průšvih, nebo jsme se nějakému soudruhovi znelíbili, šlo se o roh dál a jelo se dál a zkoušelo se o sto šest. Agitační střediska byla většinou v prostorách bývalých hospod. Byla téměř na každém rohu, ale hospod na Žižkově zbývalo bez toho ještě dost a dost.
Měli jsme pár kamarádů, kteří se nabízeli, že s námi do nové kapely půjdou, ale většinou to byli jen nadšenci bez hudebního sluchu a tak se brzy sami přesvědčili, že dobrá vůle není všechno. Nakonec nám ale pomáhali stejně. Jeden jako konferenciér, další jako technik – tenkrát se ovšem říkalo bedňák. Další pak vyjednával hraní. Prostě všichni zůstali naší partě věrní a měli radost z toho, že se mohou na kapele aspoň nějak podílet, když už nemají hudební nadání.
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila II.