The Cardinals III.
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXXV.
Další den v Bánské Bystrici byla návštěva o trochu lepší, ale ke konci koncertu nám shořel zesilovač od zpěvové aparatury. Vzali jsme zesilovač na hotel a hledali jsme problém. Pepa Vítek byl v těchto věcech machr na slovo vzatý a tak hned věděl, že to nemůže být nic jiného, než shořelé trafo. Když jsme ho vyndali, hned nám bylo jasné, co se stalo. Mezi transofmátorové vinutí se normálně vkládá mastný papír, který od sebe izoluje jednotlivé vrstvy drátů, aby se navzájem „nešlusly“. Tady ovšem místo mastného papíru byl nastříhaný obyčejný novinový papír. Ten, pokud byl suchý, izoloval – a vydržel to jako zázrakem řadu let – ale v amfiteátru, když padla večerní mlha, samozřejmě zvlhnul a zapříčinil zkrat. Jako zákonem schválnosti byl drát přepálený až někde uprostřed a tak jsme ho museli spojit a celé trafo znovu převinout, což nám zabralo zbytek noci. Jinak bychom další den nemohli hrát.
Další štace byly Brezno a Hnúštia-Likier. Mezi nimi jsme spali v rekreačním středisku Tále. Bylo to nahoře v kopcích a my jsme měli za mikrobusem zapřažený malý přívěs s aparaturou – a s tím nákladem se tam vyjet nedalo. Takže jsme byli nuceni nechat přívěs v nejbližší vesnici. Přivázali jsme ho silným řetězem přímo na návsi ke stromu, aby byl pěkně na očích a jeli jsme se v klidu vyspat. Když jsme se pro něj druhý den vrátili, byl staletý strom do poloviny naříznutý. Tím naštěstí pokus nenechavců skončil. Nahoře na Tálích byla v noci v chatičkách pěkná zima i v červenci. Zato ve dne tady slunce pěkně pražilo. Šli jsme tedy vyzkoušet místní bazén, ale byla to strašlivá ledárna, tak jsme se jen tak povalovali na sluníčku. Horské slunce je zrádné, a tak jsme byli všichni pěkně připálení. Nejvíc to ale odnesl Pepa Vítek Skřítek, který celý den seděl s klavíristou Stupid Bandu v hospodě a zdolali spoustu piv. Jenom tím, jak asi 20 krát za ten den šel na záchod do lesa – který byl asi 20 metrů daleko – spálil se tak, že nemohl dva dny spát bolestí.
Skřítek se od prvního dne stal miláčkem slovenského publika. Z Prahy si s sebou vezl nepříjemný zánět sedacího nervu a tak celé turné bolestí prokulhal. V kombinaci s jeho divokým vzezřením to byla pro fanoušky imidž jako hrom. Fanouškové mu hned dali přezdívku „maco“ a to se s ním pak táhlo celé turné. Zajímavý byl i pro jižanské krasavice. Na další štaci jsme šli večer do baru, kde hrála cikánská kapela a strašně to tady „žilo“. Do Skřítka se tu okamžitě zbláznila místní krasavice, které tu říkali „zrzavá Šaša“. Měli jsme tehdy co dělat, abychom ho zachránili z jejích spárů. Na poslední slovenské štaci – v Komárně – jsme okamžitě pochopili, odkud město vzalo svůj název.
Večer na hotelu bylo ukrutné vedro a při zavřených oknech se spát nedalo. Sotva jsme ale otevřeli okno, vlétlo do pokoje mračno nejrůznějšího hmyzu, mezi který měli komáři samozřejmě převahu. Nechali jsme totiž neprozřetelně rozsvíceno. Strop se hmyzem jenom černal a vypadalo to, že vůbec nebudeme moci spát. Udělali jsme poslední a ne právě inteligentní pokus, jak se hmyzu zbavit. Zhasli jsme všechna světla. Stalo se ale jenom to, že ty tuny hmyzu spadly ze stropu dolů na naše postele. Tady jsme už rezignovali – rozsvítili jsme všechna světla a zalezli pod deky – ale stejně ta noc za nic nestála.
Cestou zpátky do Prahy jsme hráli v ohromném amfiteátru v Olomouci, kam přišlo asi jen 6 lidí. Tenkrát se tím ale pořadatelé netrápili a s úsměvem všechno, co bylo na smlouvě, v klidu zaplatili. Z jejich kapsy to totiž nešlo. Po návratu do Prahy to bylo s hraním čím dál, tím horší – a to byla situace, která nahrávala plánu Honzy Vaculíka a Petry Černocké.
Ředitelem PKS byl soudruh Zvolský – dělnický kádr – který rád schůzoval a používal ten krásný stranický slovník, ještě z dob Gottwalda. Jednoho dne svolal schůzi zástupců uměleckých souborů a za Cardinals jsem se jí účastnil já. Klukům se nechtělo, tak jsem se dobrovolně nabídl – byl jsem na takovéto události strašně zvědavý. Byli jsme tam pouze čtyři. Já, Jirka Helekal, Kozel Mužík a jihočeský kytarista Karel Heidenreich, který si touto účastí chtěl zajistit kvalifikaci a tím i místo v kapele Milana Chladila. Soudruh Zvolský nám promlouval do duše a přesvědčoval nás, že na big-beat není nikdo zvědavý. Říkal doslova:
“Když takový horník vyleze v pátek odpoledne ze šachty – ruce prací vytahané až ke kolenům – není zvědavý na žádný kravál, ale potěší ho jen pravá česká dechovka”.
A všechno taky hned simultánně předváděl – ty ruce vytahané prací a podobně. Pak se přihlásil k diskusi budoucí komunista – Jirka Helekal. A hned vznesl záludný dotaz: Soudruhu řediteli, PKS mi vrátilo scénář na můj nový program jako ideologicky závadný a dva dny na to jsem s tímto programem vstupoval na plese KSČ a zde přítomný soudruh Himml mi řekl – jen tak dál, soudruh Helekal, takové umění my v dnešní době potřebujeme! Tak kde je tedy pravda, soudruhu řediteli? Soudruh Zvolský se zamyslel a po chvíli řekl: No, soudruhu Helekale, přijďte někdy za mnou a probereme to. Jistě se v tom dá něco udělat. Jirka později ze zoufalství vstoupil do KSČ, tak jako mnozí jiní – a jistě toho nelitoval. Tedy – až do revoluce v roce 1989.
V naší branži bylo komunistů více – takový Standa Hložek – ten se dal „nalejt“ na vojně z mladické nerozvážnosti a pak už bylo pozdě bycha honiti! Karel Hála z toho taky hodně profitoval a pak se mluvilo v souvislosti s touto zločineckou organizací taky o Jindrovi Malíkovi a několika dalších zoufalcích. Ovšem soudruh Zvolský byl zanedlouho shledán málo akčním a byl nahrazen bývalým barrandovským pomocným osvětlovačem Maršíkem, který byl tím pravým popravčím pražské kultury. Šla o něm krásná fáma, že byl z „Kopce“ vyhozen poté, co zaměnil nějakou krabici s filmem, určeným pro ÚV, za nějakou erotiku – a okamžitě byl z Barrandova vykopnut – směrem vzhůru. S kulturou měl jako pomocný osvětlovač zkušenosti – tak co….
Živořili v té době všichni a tak za námi jednoho dne přišla manažérka Helena Becková, jestli bychom nechtěli udělat pár společných koncertů se Sazemi. Helena byla známa především tím, že kolem sebe měla vždycky největší hezouny z pražské rockové scény. Chlapci ze Sazí se tenkrát nějak poškorpili a tak se od nich oddělil Jirka Burian a spolu s Honzou Nádvorníkem se uklidil do Semaforu. Druhá frakce vystupovala ve složení Drahoš Čadek, Milan Driličiak a Milan Vokřínek. Jejich vystoupení byla velká sranda. Kromě vlastních písní dělali třeba parodii na známý hit Looky, looky, na český text Éro letí. K tomu měli i vtipné pohybové kreace. Podle mě byl Drahoš Čadek jako textař – což ale se ukázalo mnohem později – něco jako byl Jaroslav Dietl v seriálové tvorbě. Dovedl v krátkém čase napsat text, který měl zajímavou pointu, situaci, nebo nějakou postavu. To uměl v té době málokterý textař. Ale jak už to bývá – géniové nebývají za života doceněni.
Tady se ještě jednou musím pochlubit svou dobrou pamětí. Jednou jsem potkal Drahoše na chodbě obecního domu, jak se smutně vrací od nějakého dramaturga PKS. Právě mu zamítli jeho projekt na téma Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Soudruzi už tehdy měli velkou žízeň i na Saze a tento projekt použili jako záminku pro zbrždění jejich činnosti a označili ho přímo za ideologickou diverzi. Já jsem si tam na chodbě část toho textu přečetl a lituji, že jsem Drahoše nepožádal o jeho kopii. Přečetl jsem si to jen jednou, a přesto si pamatuji jednu větu z jakéhosi soudního procesu: Obraťte se, pane sudí, na uhlíře Máchu, který tenkrát zrovna venčil debilního bráchu…
Na úvodní fatografii – Mirek Dudáček, Pepa Vítek Skřítek, Karel Erik Veselý, Pepa Havlíček, Miki Růžička a Jindra Vobořil.
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila / XVI.