Profesionální dráha muzikanta s The Cardinals
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXXIV.
Až do roku 1969 jsem se statečně bránil tomu, abych nastoupil dráhu profesionálního muzikanta. Nabídek jsem měl několik. Na jednu stranu mě to samozřejmě lákalo, ale na druhou stranu jsem měl nízký, ale jistý měsíční příjem v zaměstnání, takže jsem se trochu bál pustit se na volnou nohu. Jednoho dne za mnou ale přišel Pepa Kůstka z bývalých hloubětínských Hurikánů, který v té době už asi 3 roky působil v kapele The Cardinals a začal mě lákat. S Pepou jsem si vždycky chtěl zahrát, tak jsem teď hodně váhal. Momentálně hráli Cardinals v sestavě, která se mi moc líbila. West-coastová sláva Cardinals pomalu odcházela a kluci chtěli trochu přitvrdit.
Byl tu zpěvák a hobojista Tony Vacek, bubeník Ludwig Šíma a klávesák Mirek Helcl. To byli kluci, kteří se motali kolem Plastic People a podobných kapel. Hráli převážně repertoár Deep Purple a k tomu nějaké vlastní věci. Ale oba původní členové kapely, Pepa Kůstka a Miki Růžička byli z trochu jiného těsta, než jejich současní kolegové a tak si moc neseděli ani lidsky, ani umělecky a tak hledali do Cardinals někoho, kdo by měl podobný názor na hudbu i na život, jako oni dva.
Věděl jsem, že Cardinals jsou kapelou, která se živí dobře a tak jsem se rozhodl, že to zkusím. V práci jsem podal do rukou vedoucího Vlacha výpověď a čekal jsem na odpověď. Čekal jsem podle zákona povinný měsíc a nic se nestalo. V zákoníku práce totiž stálo doslova, že když pracovník do měsíce neobdrží od zaměstnavatele odpověď, považuje se výpověď automaticky za platnou. Zatím jsem s Cardinals zkoušel a ti mě uháněli, abych už s prací skončil, abychom mohli začít konečně jezdit koncerty. Ale to už začínala normalizace, pěkně přituhovalo a já se zrovna rozhodl jít na volnou nohu. Takže jsem se rozhodl seknout s prací v tu nejnevhodnější dobu.
S výpovědí to nakonec bylo přesně tak, jak jsem se domníval. Soudruh Vlach mou výpověď nepostoupil k vyřízení osobnímu oddělení a nechal jí prostě ležet ve svém šuplíku. Počítal s tím, že mě nakonec zlomí a já zůstanu v SVA. Nakonec, když to tak uvážím, byl jsem momentálně jediný, kdo uměl s frézou „deklovkou“ zacházet a starým nástrojařům se do žádné zodpovědnější práce nechtělo. Ti si hledali spíš samé zašívárny, na kterých nebylo co zkazit. V můj prospěch tady ale hrál zákoník práce i ostatní navazující zákony. Navíc jsem do kapely nastupoval v podstatě na umělecký konkurz, což jsem měl i písemně doloženo agenturou Pražské kulturní středisko a i na tuto formu okamžité výpovědi pamatoval Zákoník práce zvláštní výjimkou. Doba ovšem na tyto argumenty neslyšela. Bylo to právě rok po sovětské okupaci, která vyprovokovala obrovskou emigrační vlnu – a v Čechách nastal kritický nedostatek pracovních sil. Zejména v Praze. Takže komunisté vyhlásili zákaz jakýchkoli výpovědí a přesunů pracovníků všech oborů a navíc ustanovili funkci takzvaného samosoudce, který měl na jedno stání řešit občansko-právní spory.
Po měsíci jsem tedy přestal v dobré víře chodit do zaměstnání, pod dojmem, že jsem v právu a podnik na to reagoval tak, že na mě podal žalobu za ušlý zisk. Jednalo se, myslím, o částku kolem 25.000,- Kč. Najal jsem si tedy obhájce, se kterým jsem se dostavil k soudu. Ale ani on – právník z povolání – netušil, že některé zákony a předpisy právě přestaly platit. Za podnik se tam dostavily dvě pracovnice osobního oddělení, na kterých bylo vidět, že sem byly podnikem nadelegovány a že se v celé té věci samy cítí trapně. Já i můj obhájce jsme panu samosoudci vysvětlili vše z našeho pohledu – tedy tak, jak se vše skutečně odehrálo – a soudce samozřejmě okamžitě poznal, jakou habaďůru na mě vedoucí mé provozovny a následně i podnik sehrál.
Nicméně, podle platících stanných zákonů jsem byl i já vinen a on musel nějaký rozsudek vynést. Než ho ale vynesl, ještě pokáral obě pracovnice osobního oddělení, za přístup podniku i vedoucího Vlacha a za samozřejmě i za žalobu o ušlý zisk. Kterou tímto zamítl. Mě potrestat musel a tak mi udělil pokutu 800,- Kč a v případě nedobytnosti 14 dnů vězení. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu, ale bleskově zasáhl můj otec – který byl u soudu přítomen – a pokutu za mě na místě zaplatil. Obě soudružky z osobního oddělení – rudé až po kořínky vlasů – spěšně opustily soudní síň a tím to vše skončilo.
Krátce na to jsem si šel do Košíř na dílnu pro své věci a domů jsem se vracel pěšky – stejně, jako před rokem – dne 21.srpna. V Praze se teď stavěly barikády a na mnoha místech se protestovalo proti sovětské okupaci. Bylo 21 srpna 1969. Šel jsem Kalininkou nahoru směrem od Bulhara a naproti hotelu Tichý ležel na kraji chodníku pod svým skútrem náš zvukař Pepa Vítek Skřítek a spravoval. Byl celý černý od oleje a kolomazi a nedařilo se mu odstranit závadu – skútr prostě nestartoval. Nakonec rezignoval, přivázal skútr řetězem ke sloupu – s tím, že si ho tu zítra vyzvedne – a vydal se pěšky domů do Podolí.
I v tento výroční den byla totiž pražská doprava ochromena. Bohužel se vydal nejkratší cestou, směrem přes Muzeum a přes Pavlák. Tady ho okamžitě sebrali rozzuření milicionáři a Pepa pak strávil několik týdnů s ostatními „kontrarevolucionáři“ v cele na Pankráci. Pak se ve všech časopisech objevila jeho známá fotka u sochy sv.Václava, pod titulkem: Italská motospojka ukazuje, že do akce zbývají dvě minuty. Pepa tady sedí v helmě na svém skútru ČZ 175 a hrdě „písuje“ do objektivů komunistických fotografů. Ty dva zdvižené prsty do znamení V – Viktoria – znamenaly podle Rudého práva ty dvě zbývající minuty.
Stejný osud potkal mého bývalého kolegu z Alarm Group – basistu Petra Pechmana. Ten bydlel v Mánesce u Jiřáku a cestou z práce musel jít rovněž přes Pavlák. Mezi Pavlákem a Tylákem se dostal proti své vůli do situace, kdy skupinka kluků házela dlažební kostky na kordon milicionářů. Přesto, že to bylo docela blízko, ani jednou se netrefili. Petr nad tím chvíli kroutil nevěřícně hlavou a říkal si: co je to za mamlasy, že se ani jednou netrefí. Popadl tedy dlaždičku – a hned na poprvé se trefil! A už ho měli! Ti neschopní mamlasové – to byli samozřejmě dobře vyškolení provokatéři z řad STB. I on strávil po milicionářské nakládačce několik týdnů v pankrácké cele. Později oba – Petr i Pepa – svorně tvrdili, že to bylo přece jen k něčemu dobré. Za 6 neděl se tam naučili perfektně ovládat vězeňskou morseovku a dokázali se dorozumět se známými z celé Prahy až přes dvě patra.
Na fotografii – Jindra Vobořil a Petr Pecka Pechman
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila / XVI.
