The Cardinals II.
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXXV.
Naše muzika nás strašně bavila, ale pro naše aranžmá jsme potřebovali další nástroj, nejlépe harmonický. Pepa Havlíček přivedl jednoho dne na zkoušku saxofonistu Viktora Kotrubenka. Na něm bylo viděl, že takovou muziku ještě nikdy nehrál a ani ho moc nebaví, ale práci v té době potřeboval každý a tak se snažil vyhovět požadavkům, které jsme na něj a na jeho nástroj měli. Po čtyřhodinové zkoušce ale zkroušeně prohlásil: Kluci, já s vámi nemůžu hrát. Vy hrajete tak nahlas, že se mi chvěje od basů plátek a já nemůžu bezpečně naladit, protože ho v puse neudržím tak pevně, jak bych potřeboval. Viktor Kotrubenko se později stal na čas nenáviděným redaktorem Supraphonu. Tuším, že byl dokonce šéfdramaturgem. Za jeho působení se nesmělo vydávat prakticky nic jiného, než džez. Ostatní žánry bytostně nesnášel. Ve funkci nebyl dlouho – pochopitelně. O to se postarali ti „mafiáni“, kterým on z titulu své funkce zatnul tipec. Tedy – Ladislav Štaidl, Karel Vágner, Franta Janeček, Franta Čech a další a další. Ti měli kontakty v místech mnohem vyšších, než kam dosáhl ubohý Kotrubenko.
Další posila Cardinals – tentokrát velice platná – byl student medicíny Karel Erik Veselý – později působil jako psychiatr v léčebně Dolní Beřkovice. Svůj nástroj Farfisa ovládal mistrně a byl pro kapelu velikým přínosem. A nejenom na hudebním poli. Jednou jsme byli na nějaké koncertní „šňůře“ a kolegové si na společnou ubytovnu přivedli nějaké krasavice. Když rozsvítili, naskytl se jim impozantní pohled. Karel spal za horké letní noci pochopitelně úplně nahý, jen z části zakrytý prostěradlem a přes pelest postele viselo dolů jeho olbřímí přirození. Nás to tehdy velice pobavilo, ale šokované fanynky se hned ve dveřích obrátily na útěk a braly to úprkem z hotelu po třech schodech.
Karel byl chlapák po všech stránkách – a jistě i dnes je. Byl zdatným vodákem, jezdil na kánoi – široká ramena a klenutá hruď – chlapec jak z Foglarových románů! Rovněž byl přímý a nekompromisní vůči jakékoliv špatnosti. Pro nás bylo legrační, jak byl háklivý na své ruce, které ho vlastně živily. Zásadně odmítal nosit své těžké varhany, aby si nezničil prsty. Jak postupoval ve studiu medicíny, nacházel na sobě postupně všechny choroby, o kterých se momentálně učili. My jsme ale věděli, že to je osud všech mediků a nijak jsme ho pro to nezesměšňovali.
Jednoho dne přišel Honza Vaculík s tím, že kšefty prostě nejsou a že by to chtělo zpěvačku. Všichni věděli, odkud vítr duje, ale jediný Karel to vyjádřil přímo a naplno. A tím se taky bohužel s Cardinals navždy rozloučil. Ale ještě před tím s námi udělal historické turné po Slovensku.
Na jaře roku 1971 přišel manažér kapely Stupid Band – Ivo Faltys – s nabídkou na společné turné po Slovensku. Kapela nebyla tak známá, aby turné sama utáhla, ale měla zajištěné právě tyhle štace. Cardinals byli na Slovensku dosud hodně populární a tak se stali automaticky hvězdou programu a celé turné se tedy prodávalo prakticky na ně. Bylo to v době letních školních prázdnin a vůbec nechápu, koho mohlo napadnout uspořádat takovou řadu koncertů v takové mrtvé sezóně – dnes je situace úplně jiná – a navíc v takových štacích. Královský Chlmec – Sečovce – Bojnice – Trebišov – B.Bystrica – Brezno – Hnúštia-Likier – N.Zámky – Komárno – a končilo se v Olomouci. Většinou se jednalo o ohromné amfiteátry, kde se v době prázdnin sešlo obyčejně tak do 40 lidí. I tak byl úspěch na každé štaci obrovský – s několika přídavky.
Kapela Stupid Band měla kvalitní a dobře vystavěný program a jejich vystoupení jsme si celkem užívali. Vtipné texty a chytlavé melodie – a to vše pár let před nástupem Banjo Bandu. Prostě měli smůlu, jako většina ostatních kapel – přišli právě v době začátku tuhé normalizace. Měli skvělou zpěvačku Jáju Vandrovcovou a konferenciéra a autora většiny textů, Pavla Kostříže. Ten v civilním životě strašlivě koktal, ale jak vylezl na scénu – uváděl celý program a zpíval sóla ve většině repertoáru. Prostě na pódiu zářil a byl vtipný a výmluvný – lev salónů!! Skončili své vystoupení, slezli z pódia a lidé je vytleskávali – a za pódiem se Pavel ptal svých kolegů: ku-ku-ku-rva, c,..c..co přidáme? Pak vyběhli zpátky na scénu a Pavel opět zářil a hýřil vtipem a po koktání nebylo ani stopy. Tam jsme taky zjistili, jak je koktání nakažlivé – po několika dnech společného soužití už jsme zadrhávali všichni.
Musím ovšem popsat trasu tohoto turné. První den byl Královský Chlmec – město na hranicích Ukrajiny a Maďarska – asi 3 kilometry od Čierné při Čope. Nebo jak říkají Slováci – Čierné nad Tisou. Když jsme se k městu blížili, tak jsme si připadali spíš jako někde ve vietnamské džungli. Jeli jsme desítky kilometrů pralesem, aniž jsme potkali nějakou stopu po civilizaci. Udělali jsme si malou přestávku a připadali jsme si jako ve snu. Na auto nám usedali ptáci, kteří se nás vůbec nebáli a po chvilce se objevili asi 5 centimetrů velcí ovádi, takže jsme se rychle dali na ústup. Po nějaké chvíli silnice končila u vody a tam stál velký ponton, který převážel auta na druhou stranu močálu, kde silnice pokračovala. Dojeli jsme ke Královskému Chlmci, který z dálky vypadal v červencovém žáru, jako nějaké mexické pueblo. A zblízka pak takřka totálně.
V kulturním domě jsme zjistili, že jsme teprve druhou českou kapelou, která tady kdy hrála. Před námi tady byl v roce 1968 jenom Petr Novák. Šli jsme si s Pepou Kůstkou prohlédnout město a taky samozřejmě najít nějakou hospodu. Bylo to fascinující místo. Na každém komíně bylo čapí hnízdo a ulice vypadaly přesně jak z westernu. U 
jednoho domu dokonce seděli na chodníku dva chlapi v bílém plátěném oblečení, zády opření o dům – stetsony měli naražené do čela proti zapadajícímu slunci. Brzy jsme našli i hospodu. Když jsme vešli, nastalo rázem hrobové ticho a všichni položili ruce před sebe na stůl – přesně tak, jako když ve filmu vejde gringo do mexického baru. Objednal jsem a zaplatil jedno pivo – v postatě jen na ochutnání, abychom co nejdříve vypadli. Bylo to polotmavé, karamelové pivo, jaké v Čechách v té době neexistovalo. Bylo sice teplé, ale velice chutné. Ani jsme se nezeptali, kdo takový klenot vaří a raději jsme rychle vypadli.
V sále kulturního domu ještě ani nezačala vykládka aparatury a už byly první řady obsazené místními babičkami. A tak to bylo vlastně i na všech dalších štacích. Zkoušeli jsme je přemlouvat, aby si sedly alespoň trochu dále – že to bude hrozný kravál – ale ony se bránily, že jsou na to zvyklé a že takhle sedí při každé produkci v předních řadách. Koncert proběhl v pohodě a s velkým úspěchem. Ubytování bylo přímo v areálu kulturního domu, který měli na starost staří manželé – oba českého původu, kteří tu pracovali už od časů Masaryka. Ti nás rovnou varovali, ať po koncertě neopouštíme budovu, že by to s námi pravděpodobně špatně dopadlo. Řekli nám, ať si napíšeme seznam, co bychom si přáli k jídlu a k pití, a oni, že nám všechno nakoupí a přinesou. Podle nás jim oběma bylo už jistě 90 let, přesto oba čiperní a ochotní a starali se o nás jako o nějaké čestné hosty. Přinesli nám nakonec i Velkopopovické a Smíchovské pivo a vysvětlovali to tím, že odtud je jenom kousek na překladiště do SSSR v Čierné a tam, že se dá při známostech sehnat úplně všechno.
Následující štace proběhly úplně normálně, tak jak jsem už předeslal – málo diváků, zato obrovský úspěch. Překvapením pro nás bylo, že se tu prodalo hodně fotek – což byl pro nás příjemný přivýdělek. O prodej se staral náš technik Ota Korolus – mimochodem výborný bubeník – a ten, když vyprodal zásobu fotek, vzal si své negativy, šel do nejbližších kasáren, tam si po nějaké domluvě zapůjčil na pár hodin fotokomoru a namrskal další potřebnou porci fotek. Z domova jsme vyjížděli prakticky bez koruny a spoléhali jsme na diety, které se vyplácely po každém koncertě v hotovosti. Na představení s návratem činily diety 19,- Kč, ale pokud to byla štace s noclehem – to už byly diety 25,- Kčs. A s tím se tenkrát dalo slušně vyžít. Na jižním Slovensku měli v každém bufáči skvělé polévky, o jakých se nám v Čechách mohlo jenom zdát. Fazolová, čočková, nebo zelňačka – takové delikatesy umí jen Slováci a Maďaři.
Na další štaci – v Trebišově – jsem šel vyhledat nějaký obchod, kde bych si mohl koupit pití. Nejprve jsem vlezl do jakéhosi bufetu, kde to příšerně páchlo rybami a tady měli jenom dorty, rybíz a angrešt. V tom příšerném puchu nebylo možno vydržet ani pár vteřin, přesto si tu místní obyvatelé v klidu užívali rozmanitých lahůdek. Odtud jsem okamžitě vypadl, ale naštěstí jsem o kousek dále objevil hospodu. A vypadala docela slušně. Objednal jsem si pivo a servírka mi hned oznámila, že Čechům nenalévá. U vedlejšího stolu seděl nějaký kluk, který mě slyšel mluvit česky a hned si ke mně přisedl s tím, že je z Karlových Varů a sem že se přiženil, když tu sloužil na vojně. Objednal tedy dvě piva, ale servírka mu odpověděla: tobě dám, ale tady tomu ne. Tak jsem to pokorně vzal jako hotovou věc a šel jsem zkroušeně do sálu, kde nebylo řádné občerstvení, dokonce ani voda z vodovodu netekla. Mám dojem, že to bylo pro nás dopředu dokonce úmyslně zorganizované.
Na úvodní fotografii – Ivan Kloud, Jindra Vobořil, Pepa Havlíček a Pepa Kůstka.
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila / XVII.