Škola, první chmel a pianista Ota Procházka
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XIII.
Měl jsem končit základku, ale nějak těsně před koncem osmé třídy bylo stanoveno, že základní vzdělání se prodlužuje z osmi na devět ročníků. Byli jsme silné poválečné ročníky a nevěděli si s námi rady. Tak nám prodloužili školní docházku. Vznikly tak Základní devítileté školy a jedenáctiletka na Slaďárně byla povýšena na dvanáctiletku. Ale ještě nás pěkně využili a na začátku deváté třídy nás poslali na chmelovou brigádu. Tu jsem pak zažil ještě dvakrát jako učeň.
Prošel jsem slavné české chmelnice jako je Nesuchyně, Mutějovice, Hředle a další. Pro maminčiny mazánky to nebylo nic příjemného, ale i ti tomu nakonec přišli na chuť a třída se tím tak říkajíc stmelila. Pro česáče tam sice platila dost přísná pravidla, ale ty jsme dodržovali prakticky jenom my z osmých tříd, protože jsme byli ještě vyděšené děti. Studenti a učňové pravidla naprosto ignorovali, zvláště ti, kteří už překročili hranici plnoletosti.
Občas došlo dokonce k inzultaci nějakého příliš aktivního rudého pedagoga, který jednal se svou skupinou česáčů spíše jako s vojenským útvarem za válečného stavu. Ti rozumní pedagogové se naopak snažili na brigádě zrekreovat tělo i duši a využili volného času třeba k navazování milostných románků se stejně naladěnými kolegyněmi. I některé naše spolužačky navázaly vztahy se staršími česáči a po návratu z toho měly ve škole problémy a snížené známky z chování i o dva stupně. To bylo značně nefér, vzhledem k tomu, že v té době už si každý hledal své další uplatnění po základní škole, ať už to bylo další studium, nebo nějaký, co možná nejatraktivnější učební obor. A tady se prostě navazovaly známosti.
My kluci, jsme byli ve svých 14 létech ještě úplné děti a tak jsme se věnovali spíše klukovským zábavám. Spali jsme na seně, na půdě místního statku a hned první noc nás budilo svým bučením tele. Všichni z toho byli nevrlí, jen náš spolužák Petr si liboval, že večer, po návratu z práce si nadojíme čerstvé mléko. A jak řekl, tak chtěl udělat. Večer si vzal stoličku, sedl si k teleti, které po něm nevrle pokukovalo, a když se pod něj sklonil, byl mohutným kopnutím odmrštěn na zeď chléva. Učinil ještě asi dva chabé pokusy, ale pak jsme k našemu velkému veselí zjistili, že se jedná o mladého býka.
Petr také projevil svou statečnost, když se naši starší kamarádi domlouvali, že by bylo potřeba někde koupit prezervativy. Hned se jim nabídl, že to zařídí. Kluci si zjistili, že se dají koupit u dřevěného stánku na návsi, kde měli základní potřeby pro brigádníky. Petr ale nevěděl, jak o ono zboží požádat, přece jen se mu nechtělo před případnou frontou říkat naplno, co si to jde ve svých 14 létech koupit. Nakonec to někdo vyřešil šalamounsky a vymysleli název „pohotovostní balíček“. Takže mu řekli: Petře, prostě běž a řekni – já bych prosil jeden pohotovostní balíček, on už prodavač bude vědět přesně o co jde. Takže Petr šel a suverénně vyslovil své přání. Pan vedoucí mu s ledovým klidem podal balíček toaletního papíru, Petr zaplatil a odešel středem. Já jsem se asi po týdnu dostal do „trestné roty“, kterou tvořili ti, kteří nesplnili denní limit. To byl určitý počet věrtelů – myslím, že jich bylo 5 – které musel česáč zvládnout za den, aby si tím zaplatil stravu a pobyt. To, co načesal nad tento limit, byl jeho čistý výdělek. Nebyl jsem žádný flákač, ale denní limit jsem prostě nezvládl a takových nás bylo více. Proto vznikla ta trestná jednotka. Báli se, že bychom svou pracovní nemorálkou nakazili ostatní česáče.
Dávali nám za příklad rekordmany, kteří udělali denně 80 až 125 věrtelů. Jednou jsem měl štěstí, že jsem vedle jednoho takového celý den seděl, takže jsem viděl, jak to funguje. On měl kolem sebe celý tým lidí, kteří mu dělali celý servis – strhávali mu štoky, chodili s košíkem na míru apod. Později mi v Ostravě vyprávěl v hospodě jeden horník něco podobného o důlních rekordech v ražbě a o „hrdinech socialistické práce“. Tam zase na takovou partu rekordmanů makala celá šachta, tedy i ostatní party, které nakonec utřely nos. Tito rekordmani byli pak jakýmisi – jak se dnes říká – mediálními tvářemi celého projektu, nebo podniku.