Kapela THE SEXTONES a Krajský podnik pro film, koncerty a estrády
Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila
Praha byla tehdy mnohem menší, než je dnes a mě připadalo, že se tady všichni lidé znají, nebo se aspoň už jednou někde viděli. A tak za mnou jednoho dne přišli kluci z Liliovky, kteří měli kapelu The Sextones a chyběl jim basista. Pozvali mě do své zkušebny v agitačním středisku Na Kotlářce v Košířích. Hráli většinou skladby Kinks a Rolling Stones a imponovali mi tím, jak všechno brali vážně a zodpovědně. Taky jako hráči byli individuálně značně vyspělí – na to jsem v předchozích kapelách nebyl u kolegů moc zvyklý. My jsme hrávali spíše živelně, ale tady už se hledělo i na nejmenší detaily. Na bicí tady hrál Dan Černý, bratr textaře Rostislava Černého.
Dan byl na svou dobu technicky skvělý bubeník a hnal celou kapelu kupředu. Pak tady byl zajímavý sólový zpěvák Petr Klimovič, který projevem i vystupováním připomínal Micka Jaggera. Nevím, kde k tomu přišel, žádná videa, ani hudební filmy u nás tehdy ještě k dispozici nebyly, takže o nějakém napodobování nemohlo být ani řeči. Bydlel hned vedle zkušebny na košířské Kotlářce, ve staré cihelně, kde jeho matka byla vedoucí stejnojmenné hospody „V cihelně“. Dalšími členy byli kytarista a zpěvák Vláďa Dejvy Čáp a zpívající pianista Pavel Bača Novotný. Sólovým kytaristou byl Honza Douda z Liliovky, se kterým jsem potom vydržel ještě v dalších sestavách. Jejich zvukařem byl Pepa Vítek, zvaný Skřítek, se kterým jsem taky potom pracoval v několika kapelách, a dlouhá léta jsme spolu kamarádili.
Hráli jsme na mnoha místech po celé Praze, ale velmi dobře se pamatuji na naše stěžejní vystoupení v Klicperově divadle v Kobylisích, kde jsme měli k dispozici kvalitní místní ozvučení i klavír. Byl to, myslím, kšeft ve vlastní režii, jak bylo tehdy obvyklé a divadlo bylo – jako většina akcí tehdy – úplně nabité. Pokud zpíval Davy, Bača, nebo já, bylo obecenstvo spokojené a dávalo to taky najevo. Když ale přišel Petr Klimovič se svými jaggerovskými výpady, lidem to přišlo k smíchu a křičeli na něj: Hurvajs, k zemi!! A podobně. Nebyli prostě na podobnou show vůbec připraveni. U nás znali lidé západní muziku vlastně jen z audia a z několika fotek, které se objevily v Mladém světě – většinou jako odstrašující příklad úpadkové kultury.
Pepa Vítek měl za sebou maturitu a po škole se šel ještě učit elektrikářem do jakési firmy ve Strašnicích. V té době už měl mohutný černý plnovous. Jednou jsem mu něco nesl do školy a zrovna probíhala výuka. Nechtěl jsem čekat půl hodiny na přestávku a tak jsem zaklepal a vstoupil. Pepa seděl v první lavici, obklopen ostatními učni, kteří vypadali spíše jako jeho děti – ostatně, tak vypadal i pan učitel. Po vyučení nastoupil Pepa do KPFKE – Krajského podniku pro film, koncerty a estrády, kde měl za úkol opravovat kino-aparatury po celém středočeském kraji. Shodou okolností chodil s Helenou Bártlovou, která bydlela v Liliovce – v domě, kde byl filmový archív KPFKE. Brzy se Pepa seznámil se samotným ředitelem KPFKE Trojanem, který byl zároveň i vedoucím umělecké agentury. A tak se stalo, že nám Pepa zařídil i tzv. přehrávku, za účelem získání kvalifikační třídy. Začali jsme tvrdě zkoušet a tak nás brzy z agiťáku na Kotlářce vyhodili. Takový kravál tam nemohli potřebovat.
V té době tam zrovna rozhlasáci už několik týdnů natáčeli zpěv slavíků, kteří hnízdili přímo v lesíku nad konečnou tramvaje č.15. Slitovala se nad námi zpěvákova matka a pustila nás do pivního sklepa pod hospodou v cihelně. Hned na první zkoušce jsme zjistili, že se tam hrát nedá. Klenuté stropy sklepa měly tu akustickou zvláštnost, že tam zněl krásně jeden nástroj, ale jak začaly hrát dohromady dva, nebo více nástrojů, byl z toho takový binec, že se to nedalo vydržet. Nepomohlo ani když jsme výrazně ubrali na hlasitosti. Divná náhoda tomu chtěla, že se nám podobná věc stala hned za týden při nějaké soutěži kapel v Národním domě na Smíchově. Zdejší velký sál je stavěný na plesy, a polonéza, zahraná komorním orchestrem tu zní jistě skvěle. Ale když jsme tam spustili my, bylo to fiasko.
Tehdy ještě nebylo zvykem ladit kotle u bicích a tak se stalo, že jeden takový nenaladěný kotlík způsobil malou tragédii. Měli jsme zahrát dvě soutěžní písně a tak jsme si vybrali jednu tvrdou – You Really Got Me od The Kinks a abychom se zavděčili porotě – druhá byla něžná And I Love Her od The Beatles. Ta je v tónině d-moll a občas se tam objeví i akord g-moll. A právě vždycky, když jsem zahrál na basu tón g – a to pouze společně s malým kotlem, který byl naladěný, lépe řečeno nenaladěný do tónu gis – ozvala se hrozná disharmonie, podporovaná ještě ozvěnou toho velkého sálu. No, prostě něco podobného, jako v tom pivním sklepě. Rvalo to uši nejen porotě, ale i nám. Pozvali si nás potom na pohovor, kde nás například zkoušeli ze znalosti obou anglických textů a snažili se nás na něčem nachytat. Porotci byli takové ty úřednické typy z různých uměleckých komisí a tak jsme se nepouštěli do žádných polemik, protože jsme věděli, že tady zvítězit nemůžeme.
A týden na to už jsme dělali kvalifikační přehrávky pro agenturu KPFKE, které se konaly v sále kabaretu U Fleků. Přestože jsme všichni byli už ostřílení rockeři – v této podivné estrádní branži jsme byli úplnými nováčky. Strašně nás překvapilo, čím vším se lidé na uměleckém poli živí a s čím vším se odváží přijít žádat o umělecké zařazení. Jako příklad uvedu tři případy, jichž jsem byl očitým svědkem. Jako první přišel na řadu muž, který měl plechového panáčka, připevněného na kovové hrazdě a s tím všelijak cvičil – tím, že otáčel tou hrazdičkou a panáček různě metal přemety a podobně. K tomu jenom pustil hudbu z klasického gramofonu na kliku – bez jakýchkoli komentářů, nebo průvodního slova – a to byla celá jeho produkce.
Druzí uchazeči o kvalifikační průkaz byli snad ještě drzejší. Na scénu nastoupil konferenciér a harmonikář a uváděli jakousi módní přehlídku, při které se na pódiu producírovalo neustále asi 6 ženštin předdůchodového věku v různých „modelech“. Jako třetí přišla na řadu jakási starší paní a odehrála na klavír slavnou Mozartovu skladbu, kterou ohlásila jako Turkisch March, neboli Alla Turca. Odehrála jí celkem dobře, ale s několika drobnými kiksy, které nás pokaždé rozesmály. Byly totiž pravidelně opakované – vždy v tom samém místě. Když umělkyně skončila, ozvalo se ze tmy – z místa, kde seděla porota: paní Straková, stejná chyba jako vloni – tam není c, ale cis! Tak zase napřesrok na shledanou.
My jsme si odehráli svůj blok – co nejtišeji to šlo – a k velkému překvapení jsme obdrželi na místě kvalifikační průkaz s razítkem, platící na soubor The Sextones, který nás opravňoval inkasovat při našich produkcích na hodinu 60,- Kč. Průkaz měl platnost jeden rok a pak se musel stejným způsobem obnovovat. S tím si chlapci v kapele ovšem nedělali starosti a průkaz na další rok prodloužili prostě jen použitím oblíbeného Zmizíku. Agenturní činnost fungovala překvapivě dobře. KPFKE nám dohodil v brzké době opravdu několik akcí. Pamatuji si z toho už jen jedinou. Byl to koncert v našich oblíbených lázních Teplice. Hrálo se v parku, v malém amfiteátru, zvaném Mušle. V Praze nás naložil agenturní šofér do úplně nového mikrobusu Volkswagen, který obsahoval i složenou zpěvovou aparaturu. Amfiteátr byl nabitý a diváci byli velice spokojení. Odehráli jsme asi hodinu svých oblíbených The Searchers a The Kinks a stejně komfortním způsobem jsme odjeli domů.
Na fotografii – Honza Douda, Jirka Stée, Dan Černý, Richard Kolář a Jindra Vobořil
Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila IX.