Nahlédnutí do paměti zpěváka Jindry Vobořila IX.

Svědkem historických událostí v oblasti kultury a hudby zejména

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXIII.

Kromě akcí, které jsem už zmínil, viděl jsem v Praze spousty zajímavých hudebních počinů a byl jsem svědkem i historických událostí v oblasti kultury – a hudby zejména. Začnu těmi domácími – a nebyla to zdaleka jen hudba.
Jako dítě jsem v určitém období chodil téměř denně do kina. Na dětská odpolední a víkendová dopolední představení bylo jednotné vstupné 1,- Kč a stejně tak na hlavní večerní promítání – ve většině kin – pro první dvě řady. Takže jsem viděl například Pyšnou princeznu do svých 15 let asi tak stokrát. Vačkářova hudba je nepřekonatelná – tak úžasné fanfáry snad nenapsal žádný ze světově proslulých autorů!! Podařilo se mu napsat také několik skvělých pseudo-lidových písní, které zná dnes každý Čech. Trefil se prostě svou hudbou dokonale do všech situací, které ve filmu nastanou. Zkrátka, film byl pro mě odjakživa spojený s hudbou a vždycky jsem si obojího užíval. Pak jsem povyrostl a kromě kina jsem navštěvoval téměř denně nějaké hudební produkce. Vstupné stálo 1 až 2 koruny a konzumace nebyla povinná, jako je tomu dnes.

Z pravidelných akcí si pamatuju zejména středeční odpoledne v kavárně Alfa na Václaváku. Tam hrál pravidelně Olympic ve staré sestavě. Střídali se tam různí sóloví zpěváci, – Miky Volek, Pavel Bobek, ing. Pavel Šváb – na klávesy hráli občas i současně Klempíř s Berkou – kombinovali klavír s varhanami – a Chrastinovu basovku dabloval ještě na kontrabas pan Směták, který dělal, – aspoň si myslím, – Olympicu jakéhosi manažéra a chtěl se ukazovat na pódiu mezi umělci – přesně tak, jako to potom v době dělali normalizace ti neumětelové jako Franta Janeček, Franta Čech, Láďa Štajdl, Petr Hannig, Karel Vágner a několik jim podobných, kteří měli sice jen obchodní talent, ale chtěli se za každou cenu prezentovat jako umělci. Díky prozíravým zvukařům hráli ale většinou s vypnutými nástroji a mikrofony. Takže větší negativní důsledky na českou kulturu to nemělo.

Ve všední dny pak byly pravidelné programy Karkulky VOJ v Olympicu ve Spálené ulici. Tam začínali Šimek s Grosmanem se svými prvními programy jako Besídka zvláštní školy, kde s nimi vystupovalo i několik kolegů v uniformě, z nichž vynikal malý zavalitý chlapík v roli Kolíska. Obsazení jejich kapely se dost často měnilo a tak si vzpomínám jenom na ty hlavní osobnosti – Pete Kaplan, který měl velmi dobře zmáknutý repertoár Chucka Berryho, občas se objevil Karel Černoch s písněmi Everly Brothers a velkým hitem Do you love me? Občas sem zaskočil Pepa Laufer se svým osvědčeným hitem Fever. Kmenovým zpěvákem kapely byl Lojza Valenta – pohledný, ale netalentovaný chlapec. Občas se tu objevil i zpěvák Vaněk, který se sám doprovázel na klavír a pokaždé zahrál jen jednu píseň – I Remember You – s českým textem Na břehu se chvěju. Karkulka VOJ často vystupovala i v sále U Zábranských.

Zažil jsem i jedno kuriózní vystoupení. Šel jsem na doporučení mého spolužáka do sálu v Ječné ulici – bylo to ve dvoře jakési školy a byl to shodou okolností stejný sál, kde jsem viděl i Sputniky – na vystoupení jakési nové pražské skupiny, která si říkala The Beatles. Sólovým zpěvákem tu byl Petr Novák a na bicí hrál tehdy čtrnáctiletý Jirka Jirásek. Na konci koncertu ohlásili, že příští úterý budou hrát v Olympicu, tak jsem tam samozřejmě taky šel a rozhodně jsem toho nelitoval. To bylo jejich poslední vystoupení pod tímto názvem a pak už směřovali přímo k George and Beatovens.

O víkendech se hrálo v desítkách pražských sálů a tak jsem měl vždycky velký výběr. V sále Kotvy jsem viděl poprvé hloubětínské Hurikány, kde už tehdy zářil na kytaru Pepa Kůstka, který podporován skvělým bubeníkem Jirkou Schilderem, zvládl brilantně celý repertoár ranných Rolling Stones. Kapelu doplňovali – výborný zpěvák Vany Polanský, basista Čangy Řeháček a druhý kytarista Pavel Permon Krajča. Šlapalo jim to tehdy jako málokomu.

V Lucerně se občas konala nějaká ta přehlídka big-beatových kapel a tam jsem měl možnost vidět třeba Krystal, – ti už měli dokonce varhany Ionica, protože hráli pod nějakým bohatým Závodním klubem, kapelu Oheň s jejich démonickým zpěvákem, skvělé Blazes s basistou Láďou Sandholzem a výtečným zpěvákem Žemlou Žemličkou, který záhy bohužel emigroval.

Naopak trapná vystoupení Pavla Sedláčka nás vždycky hrozně pobavila. On si vybíral efektní XXIII. Jako divák – české kapely a těžké písničky z repertoáru Elvise, ale v jeho kuňkavém podání tyhle klenoty vyznívaly strašně směšně – skoro až jako parodie. Když například spustil dramatický Trouble s efektním stopem uprostřed každé sloky, po kterém vždycky vstával celý sál – váleli jsme se pravidelně smíchy. On se ovšem za každých okolností tvářil, jako by byl opravdovým Elvisem.

Samostatnou kapitolou byla ovšem kapela Hell´s Devils. Zatímco každá kapela se snažila svá vystoupení co nejvíce propagovat – Hell´s Devils své koncerty tajili. Důvodem toho utajování byl enormní zájem publika a to bylo tehdy pro existenci každé kapely příliš nebezpečné. O takové produkci se člověk dozvěděl jenom přes nejdůvěrnější známé. Skoro každou totiž ukončili předčasně buď pořadatelé, nebo VB. No, ostatně, většina tehdejších úspěšných hudebních produkcí končila zdemolovaným sálem. U Hell´s Devils na tom měl částečně vinu excelentní výkon kapely samotné a částečně její manažér Evžen Fiala, který se po celý koncert snažil různými způsoby „navozovat atmosféru“ – většinou tím, že se různě motal mezi diváky, poskakoval, ječel, popichoval diváky a střílel z poplašňáku. Tady byly už na svou dobu velké – i když neoficiální – hvězdy jako Reddy Kirken, Tony Black a Karel Kahovec. Na pódiu jsem se s nimi setkal jen jednou.

V Praze se brzy po otevření kina U hradeb, konal týden anglického filmu. Dávali tam u nás v premiéře takové klenoty jako The Young Ones s Cliffem Richardem a The Shadows a A Hard Day´s Night – první film The Beatles, nebo Fortel, a jak ho získat s famózní Ritou Tushinghamovou. Klukům z Hell´s Devils se podařilo nějakým zázrakem získat vstupenky na jedno z těchto promítání, jenomže – ten večer zrovna hráli v sále kolejí 5. května na Žižkově. Promítání festivalových filmů začínala vždycky až po normálním večerním promítání – tedy až po 22 hodině – a tak nás poprosili, jestli bychom ten večer za ně nedohráli. Předali nám v rychlosti celé zařízení, včetně nástrojů, a utíkali – směr Mostecká. I když jsme byli pro ten večer jen pouhá náhražka, lidi nás přijali dost dobře.

Celý průběh večera kontroloval a řídil geniální zvukař Binny Lane. Já jsem měl kytaru Karla Kahovce, která měla na můj vkus až moc knoflíků a asi při třetí písničce jsem něco neopatrně přepnul a od té doby mi kytara hrála o oktávu níž, jako basskytara. Za Boha jsem to nedokázal vrátit zpátky. Byl to snad nějaký oktávový dělič z dílny geniálního Binnyho – nebo něco podobného. Během celé produkce se přihodila spousta drobných poruch, které Binny vždycky promptně vyřešil. Když jsem se potom díval na propojení zesilovačů, beden a elektrické sítě, připadal jsem si jako ve zlém snu. Ať už šlo o cokoli, všechno bylo vzájemně propojeno výhradně zvonkovými dráty a kritická místa byla spojena leukoplastí. Žádné stíněné kabely, nebo flexo-šňůry – všechno jen zvonkový drát a leukoplast. Ale hrálo to – a jak!!

V Dopravních podnicích jsem jednou viděl kapelu, – myslím, že se jmenovala Mahagon – kde hrál na bicí mladší bratr Honzy Pacáka a na kytaru hrál Pavel Fořt. Měli jednu krásnou orchestrálku s názvem Hvězdičky. Ta se mi tak líbila, že jsem je pak asi půl roku kvůli ní pronásledoval po celé Praze.

Jednou jsem se zatoulal do karlínského Pionýrského domu, kde hrál Olympic a s ním hrál naposledy Franta Čech, který odjížděl s Černým divadlem do Ameriky a místo něho nastupoval Honza Pacák, který si tu zahrál taky pár písní. Já jsem jako mladý ovládal takový zvuk – říkal jsem tomu ultrazvuk – tím, že jsem tlačil vzduch mezi předními zuby, vznikalo velmi vysoké pískání, něco, jako když se u rádia nebo u zesilovače utrhlo stínění. Zkusil jsem to jednou, než začal koncert a kapela očividně znervózněla. Začali obcházet zesilovače, tahali za kabely – prostě zkoušeli všechno možné. Vypadalo to na nějaký „studeňák“. Počkal jsem si chvilku, a když začali hrát, po chvilce jsem to zkusil znovu. Okamžitě přerušili píseň a začali znovu pátrat. Měli na všechny nástroje české zesilovače – pověstné „placky“ s magickým okem. Na kytaru 25W a na basu 40W. Z jednoho zesilovače dokonce sundali kryt a začali oklepávat elektronky. Žádnou závadu nezjistili a já jsem jim dal už taky pokoj a vychutnal jsem si v klidu celý koncert. „Dnes už mám trochu jiné postavení chrupu a podobný zvuk vyloudit nedokážu, Škoda! Tolik bych ho potřeboval!“

Na úvodní fotografii – Ljuba a Jindra Vobořilovi.

Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila X.