The Alarm Group

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXX.

V té době za mnou přišel tehdy už velice nadějný zvukař Pepa Hladík, který bydlel v Čajkovského ulici v domě vedle dnešního Atria – a ten mě pozval na Dobešku, kde zkoušela kapela The Alarm Group. Ta sháněla někoho na druhou kytaru ale hlavně třetího zpěváka do vokálu. Jel jsem se tedy podívat na jejich zkoušku, chvíli jsem poslouchal – hráli výhradně své vlastní skladby – a nebylo mi jasné, co se tady ode mě vlastně chce.

O mě věděli, že jsem basista, ale basistu už měli – Petra Pechmana – navíc výborného zpěváka. Na kytaru a na zpěv tady měli Žižkováka Mirka Dudáčka a bicí hrál Jirka Šustera z Brandýsa nad Labem, který toho času sloužil u Hradní stráže na Hradčanech. Zvukaře jim dělal Pavel Kaleš z Barrandovky – brácha kytaristy Komet – Jirky Kaleše. Dávali jsme celé odpoledně dohromady trojhlasy a nakonec to vypadalo, že ode mě čekají nějaké třetí hlasy a taky, že budu hrát doprovodnou kytaru. Brzy na to zkušebna na Dobešce padla a tak jsme zkoušeli různě po bytech a po dvorcích – samozřejmě „nasucho“.

Byl jsem několikrát v Čajkovského ulici u Mirka Dudáčka, abychom si sehráli kytary. On bydlel společně se svým bráchou Zojou Roučkem, který se tehdy už dobře živil jako taxikář. Ten pořád sliboval, že nám bude dělat manažéra, ale za celou dobu našeho fungování nesehnal jediný kšeft. Byl stejně malé postavy jako Mirek a jako všichni malí chlapi – měl potřebu se prezentovat ohromným auťákem. Měl už tehdy nějakou „ameriku“ a s ní oslňoval Pražské krasavice. V autě se nesmělo kouřil, a s jídlem Zoja nikoho do auta nepustil. Byl háklivý na každičký drobeček a po zadek ještě dával každému polštář -v aby mu neoseděl sedačky. Když jim krátce před tím umřel otec, prodali kluci motocykl, který po něm zbyl, a o peníze se rozdělili. Mirek se nedávno vrátil z pasťáku v Obořišti a tak si hned koupil žhavou novinku – českou kytaru Big-Beat, která obsahovala i odnímatelný radio-přijímač. V Obořišti se od Cikánů naučil různé čardášové postupy, a protože byl muzikální, skvěle to ovládal a taky to dovedl využít. Jejich byt byl veden v klasicky staromládeneckém stylu. Uklízelo se, až když odpadky dosahovaly do úrovně postele.

S Alarm Group jsme udělali v této sestavě jen několik bezvýznamných kšeftů, protože jsme neměli ani dostatečně dlouhý repertoár. Zkoušení s Mirkem Dudáčkem bylo zbytečně zdlouhavé a nikam nevedlo. On měl obyčejně o svých písních nějakou představu, ale neuměl jí ostatním náležitě vysvětlit. Ale všichni jsme chtěli hlavně vystupovat, to nás spojovalo. Hráli jsme například v Národním domě na Žižkově a asi po dvou hodinách už jsme ani neměli co opakovat a lidé u stolů jen tak lenivě ulpívali a zábava vázla. V tu chvíli se naštval zvukař Pavel Kaleš, vlítnul na pódium, vzal si ode mě kytaru a zařval na nás: Je to v A!!! A začal hrát a zpívat píseň od Spencer Davis Group – When I Come Home. Sál rázem ožil a nehledě na nevalnou kvalitu jeho projevu – byl to největší úspěch naší produkce. Mirek Dudáček dostal potom lano k George and Beatovens a tak jsme sháněli kytaristu.

Vzpomněl jsem si na Pavla Permona Krajču, který kdysi hrál s hloubětínskými Hurikány a vydal jsem se za ním. Byl to dobrý tah, protože Pavel byl v té době držitelem hloubětínské zkušebny – domečku u Rokytky, který sloužil za klubovnu SSM pro místní omladinu. Kluci si tady ve jedné místnosti udělali stolní ruletu a vedlejší velkou místnost nechali kapelám na zkoušení. Všemu tady prakticky velel Permon a ten se o zkušebnu dělil jen s Pepou Kůstkou a The Cardinals. Když přišel z Litvínova do Prahy Lešek Semelka a neměl kde bydlet, přespával nějaký čas dokonce i tady. Dali jsme dohromady slušný repertoár, včetně několika vlastních věcí.

Hned první akce, která se nám naskytla, byla dokonce placená. V žižkovské Sokolovně se konalo mistrovství republiky v kulturistice a naším úkolem bylo decentně podkreslovat jednotlivé výstupy a při přestávkách na hodnocení, sem tam i něco zazpívat. Tam se udála i jedna revoluční událost. Pavel Kaleš vyrobil kvákadlo pro kytaru. Vlastně první efektové zařízení, se kterým jsme se v životě setkali. Znali jsme ho jenom z písní Jimiho Hendrixe, ale vůbec jsme netušili, jak by to mohlo fungovat.

To Pavel jako zvukař už k tomu měl blíže – a taky to vymyslel a dotáhl do konce. Byla to nějaká primitivní šlapka, bůhví od čeho a aby se to při vyšlápnutí vracelo, k tomu použil prostě zavařovací gumu. Uvnitř pak už byl snad jen potenciometr. Problém byl, že ani jeden z nás, kytaristů, nedokázal napoprvé zvládnout ten synchron šlapající pravé nohy a k tomu hrajících ruce. Pavel to vyřešil tak, že si s kvákadlem vlezl pode mě pod pódiový praktikábl a k mému hraní prostě kvákal ručně. Byl tam hrozné vedro, a když on pak asi po hodině vylezl z toho uzavřeného prostoru, byl úplně schvácený a zpocený, ale na tváři měl šťastný úsměv vynálezce, jehož dílo přináší lidstvu užitek.

Byly tam i komické momenty, třeba když si nějaký borec zapomněl vzadu za plavkami zastrčený hřeben s držadlem a s ním odvedl i celou svou sestavu. My jsme potom samozřejmě řvali smíchy, což se velice nelíbilo přítomným dámám, které kulturisty doprovázely. Těm se hned od začátku nelíbily naše dlouhé vlasy a dívaly se na nás s krajním opovržením.

Bylo tady i několik žižkovských borců, což nás nakonec i naplňovalo pýchou. Na rohu Čajkovského a Ondříčkovy ulice, totiž tito průkopníci kulturistiky u nás, získali byt ve zvýšeném přízemí a z toho si udělali posilovnu. Po celý rok pak vystavovali na odiv výsledky své práce u otevřeného okna posilovny – a tak celý Žižkov věděl, co to ta kulturistika vlastně je. Když se potom kdekoli na Žižkově konala nějaká kulturní akce, tihle kluci zde působili automaticky jako pořadatelé. A když pak na jaře 1968 naproti Viktorce – na rohu Husinecké a Krásovy, v bývalém hotelu Písek – vznikl první pražský striptýzový klub Pod viechou – nemohli tu chybět ani ostřílení vyhazovači od kulturistů.

Zahráli jsme si jednou v klubu tatrovky Smíchov – v Ženských domovech – a úspěch byl tak veliký, že jsme se tam usadili asi na dva roky, coby kmenová kapela tohoto klubu. Tím pádem jsme tam mohli i zkoušet. Hráli jsme tam jednou měsíčně a klub byl vždycky nabitý a úspěch obrovský. Postupně jsme sestavu rozšířili i o varhaníka Ivo Fakira Janáka z Brandýsa nad Labem, který hrával ve zdejší kapele Tomcats. Ten si vyrobil sám elektrofonické varhany a na ně taky hrál.

Tehdy už fanoušci elektroniky věděli cosi o děličích a násobičích tónu a vyráběli si pokusně různé bizarní nástroje. Kytarista Jirka Hradec tyto poznatky natěsnal do kytary a výsledek byl ohromující. Kytara při přepnutí hrála třeba dvojhlasně – v intervalu, který byl tím kterým elementem naplánován. Třeba v terciích, kvartách, oktávách – nebo také prodlužovala a zkreslovala tón. Tomuto efektu se tehdy říkalo odborně omezovač signálu. Jediná kytara, do které se tato tranzistorová elektronika vešla, byla východoněmecká Eterna. Ta měla dost silné tělo a tak se do ní daly zafrézovat různé drážky a komůrky, do kterých se tahle elektronika nacpala.

Tyhle nástroje „domo-róbo“ měly samozřejmě i svá úskalí. Pamatuji se, že jsme přijeli v zimě na tancovačku do Nymburka a Ivo vytáhl varhany z vymrzlého autobusu do přetopeného sálu. Ty byly samozřejmě totálně rozladěné. Takže je naladil – to trvalo asi 20 minut – potom si odskočil a šel si pro pivo. Když se vrátil k varhanám, byly už zase rozladěné. Ne tak totálně, jako před tím, ale stále nepoužitelné. Naladil je tedy znovu, a než jsme začali hrát, opakoval se tento proces asi pětkrát. Během celého večera je pak musel ještě několikrát dolaďovat. A takhle to bylo skoro na každém vystoupení.

V Ženských domovech nešlo o nějaký výdělek – to byla čirá radost ze hraní. Vyplatil se nám jenom jeden Silvestr, který jsme tady odehráli. Součástí silvestrovské produkce byl taky striptýz, s nímž se na jaře 1968 roztrhl v Praze pytel. Tady měl vypuknout přesně o půlnoci. Už dvě hodiny před tím nás neustále otravoval manažér přítomné striptérky. Pořád přestavoval scénu, přemísťoval aparaturu, otravoval a vymýšlel si. Tvrdil, že musejí potom rychle vypadnout, protože mají před sebou ještě asi 15 dalších vystoupení po celé Praze. Nakonec nechal na basové bedně svoje náramkové hodinky, na nichž neustále hlídal čas!!! Dost drahé hodinky…

Na úvodní fotografii – Jirka Šustera, Petr Pecka Pechman, Ivo Fakir Janák, Jindra Vobořil a Pavel Permon Krajča.

Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – XIV.