Začínáte hrát na kytaru nebo už máte základy za sebou? Exkluzivně jsme pro vás připravil serii kytarových rad a tipů od kovaného rockera Jiřího Špalka!
#6 Kytarové aparatury
Jak již víme z předchozích dílů, je potřeba elektrické (v některých případech i klasické, nebo akustické) kytary připojit k aparaturám, které zesílí signál, který z nich vychází. Aparatury pro elektrické kytary nejsou stejné jako pro ty akustické.
Akustická (elektroakustická) kytara má již hotový charakter výstupního signálu a aparát se ho snaží co nejvěrněji přenést a zesílit. Nepřidává proto (většinou) ke zvuku žádné efekty ani zkreslení, a snaží se maximálně zvýraznit charakter zvuku akustické kytary jako takové. U aparatur pro elektrické kytary se zesilovač přímo podílí na výsledném zvuku. Tatáž kytara může znít s různými zesilovači úplně jinak. K tomu dochází především díky tomu, že se při hře na elektrickou kytaru často používá přebuzeného signálu, který se chová při různých hlasitostech a mírách buzení jinak.
Aparatury pro elektrické kytary tedy, kromě samotného zesílení, ovlivňují charakter, dynamiku a barvu zvuku kytary. Každý kytarista si tedy vybírá aparaturu podle toho, jakému hudebnímu žánru se věnuje, jakou má kytaru, podle výkonu a dalších faktorů (cena, váha, velikost, barva, značka atd.). Na trhu je velké množství zařízení, která dokáží uspokojit potřeby každého hráče a pokud ne, dají se mezi sebou různě kombinovat, případně lze používat několik aparatur najednou.
Kytarové aparatury se v základu dělí dvěma způsoby. Buď podle konstrukce – na kytarové zesilovače (tzv. hlavy) doplněné reproboxem (celá tato sestava se nazývá kytarový stack), nebo komba, což je kombinace zesilovače a reproboxu v jednom zařízení. Druhý způsob dělení je dle toho, jakým způsobem zesilovač jako takový funguje. Zde zesilovače dělíme na lampové (někdy také říkáme celolampové), pololampové (hybridní), tranzistorové a modelingové.
Samotný zesilovač je tvořen dvěma částmi – předzesilovačem a koncovým zesilovačem. V předzesilovači lze nastavit barvu zvuku, koncový (výkonový) zesilovač se stará o výkonové zesílení signálu.
Lampový zesilovač (nebo také elektronkový zesilovač) obsahuje elektronky (mezi muzikanty nazývané „lampy“) v obou stupních, tedy v předzesilovači i koncovém zesilovači. V zesilovačích jsou používány především kvůli charakteru zvuku, který je lampový zesilovač schopen produkovat a kvůli výborné dynamice. Nevýhodou elektronek je jejich omezená životnost a náchylnost k poškození otřesy.
Další nevýhodou je vyšší pořizovací cena. Mírnou nevýhodou je i to, že pokud chceme dosáhnout opravdu hutného zkresleného zvuku, je třeba dosažení poměrně vysoké hlasitosti, což může působit problémy například při hraní v menších klubech. Důležitým pravidlem při používání lampových zesilovačů je, nikdy je nezapínat bez zatížení, tedy bez připojeného reproboxu!
Hybridní zesilovač (nebo také pololampový zesilovač) obsahuje elektronku v předzesilovači a tranzistory v koncovém stupni. Snaží se tak zvukově přiblížit celolampovým zesilovačům.
Tranzistorový zesilovač (nebo také polovodičový zesilovač) je technologicky jednodušší než lampový zesilovač. Neobsahuje žádné elektronky, což s sebou nese výhodu větší odolnosti, nižší hmotnosti a nulovou potřebu speciální údržby. Výhodou je i to, že tyto zesilovače umí zkreslit zvuk i v případě nízké hlasitosti. Další výhodou je nižší pořizovací cena, než u lampových zesilovačů. Nicméně všechny tyto výhody jsou vykoupeny nedostatkem dynamiky, sléváním tónů apod. a proto nejsou mezi kytaristy příliš ceněny. Relativně dobře jsou použitelné pro hraní s čistým (nezkresleným) zvukem.
Modelingový zesilovač se snaží kopírovat zvuky slavných zesilovačů pomocí procesoru. Tyto zesilovače mají přednastavené charakteristiky zvuku, kterými se snaží přiblížit různým legendárním modelům zesilovačů. Prodejci mezi modelingové zesilovače řadí i zesilovače, které nepracují jako klasické přednastavené modelingy (i když i tady jsou zvuky přednastavené, nebo se dají dokoupit), ale pracují na principu tzv. profilace, tedy umí nasnímat (naprofilovat) skutečný zesilovač včetně reproboxu a mikrofonu a získaná data uložit jako model.
V praxi to tedy znamená, že máte-li doma velkou aparaturu, kterou s sebou nechcete vláčet po koncertech, ale trváte na tom, že chcete zachovat zvuk, prostě její zvuk „natáhnete“ do tohoto zesilovače a ten pak naprosto věrně reprodukuje zvuk původní aparatury i se všemi jejími charakteristikami. Navíc i dynamika těchto zesilovačů je velmi dobrá.
Pro akustické kytary se většinou v praxi používají komba, která jsou často vybavena mimo vstupu pro kytaru i vstupem pro mikrofon. Na rozdíl od elektrických kytar je „lampová verze“ aparatury vhodná pouze pro kytary osazené nylonovými strunami a na kovové struny se příliš nehodí. V případě použití kovových strun je lepší zůstat u tranzistorového nebo hybridního zesilovače. Doporučoval bych „rychlý reproduktor“, v současné době nejlépe reproduktory s neodymiovým magnetem, nebo alespoň dvoupásmové osazení reproboxu.
Poslední, i když málo používanou možností je použití počítačové techniky, zvukových karet, tabletů a podobně, které dokážou plnit třeba funkci předzesilovače, případně jsou relativně dobře použitelné pro nahrávání kytary, takže se lze obejít i bez klasické aparatury.
Řada dvoukanálových zesilovačů, možná většina, se dnes prodává s tzv. footswitchem. Footswitch je zařízení, které může mít různé funkce. Tou hlavní je přepínání mezi čistým a zkresleným kanálem, ale i zapínání a vypínání vestavěných efektů a podobně. Pokud není footswitch příslušenstvím už při koupi, je při jeho dokoupení potřeba dát pozor na kompatibilitu, protože ne každý přepínač funguje s každým typem zesilovače.
Korekce na zesilovačích standardně obsahují mimo ovládání hlasitosti a velikosti zkreslení ještě dvou nebo třípásmový ekvalizér (výšky, středy, basy) a některé zesilovače mají v sobě navíc vestavěné efekty. U lampových zesilovačů většinou zůstává pouze u reverbu, případně u možnosti nastavení charakteru zvuku (např. nastavením typické charakteristiky amerických, nebo britských aparátů). Tranzistorové zesilovače mají v sobě navíc často i několik různých efektů s možností nastavení jejich intenzity.
Reproboxy se podobně jako zesilovače liší výkonem, který je třeba zohlednit právě při řešení, s jakým zesilovačem se bude reprobox používat. Zesilovač by měl vždy mít menší impedanci (odpor, veličina udávaná v ohmech) než reprobox. Specifickou charakteristikou boxů je počet zabudovaných reproduktorů a jejich průměr. Tradiční kytarový kabinet má v sobě čtyři reproduktory, ale v prodeji jsou i boxy s jedním nebo dvěma reproduktory.
Reproduktory mají různý průměr, který se udává v palcích. Obvykle se používají průměry 8“, 10“ nebo 12“. Reproduktory s větším průměrem obecně hrají lépe a jsou vhodnější do větších prostor. Při pořizování reproboxu je dobré, nebo téměř nutné, dodržet pravidlo, že reproduktor by měl mít výkon větší než zesilovač, doporučuji minimálně o 50%. Také je dobré se poradit s odborníky ohledně požadované citlivosti a dalších parametrech.
Cesta signálu od zesilovače ke zvukaři je možná dvěma způsoby: pomocí linkového výstupu přímo ze zesilovače, nebo pomocí mikrofonů, které snímají zvuk z reproduktoru. Osobně preferuji druhou možnost, protože zvuk přímo z linky bývá hodně ostrý a až po průchodu kytarovým reproduktorem má ten správný, požadovaný charakter.
Pozn. V případě že by jste měli na Jirku Špalka konkrétní dotaz tak ho směřujte do komentářů, rád vám na něj odpoví.