Na pulty knihkupectví právě dorazily historky z rockového podsvětí které si vychutnáte až do dna – NA PLNÝ KOULE
Zapomeňte na podbízivé melodie, playback, klamavý marketing a manýry zhýčkaných popových hvězd. Pořádná hudba je totiž stejně tvrdá jako životní eskapády, jimiž procházejí její interpreti.
Nejlíp o tom ví manažerka, která ze všech sil řídí někdy pořádně zřízenou rockovou kapelu. Společně zdolávají nástrahy v podobě ruské mafie, zdánlivě bezedných lahví, katova šlehu, chorvatských úřadů, brněnské MHD či obřího exkrementu uprostřed Texasu. Dokud se hraje poctivý rock, svět je ještě v pořádku.
Autorka knihy, spisovatelka Petra Klabouchová, která pochází z jihočeského Husince, na vlastní kůži poznala, jak tvrdý může být hardrock. Hlavně pokud se vlečete s bandou rockerů v dodávce napříč Spojenými státy. Nebezpečí ovšem číhá na každém kroku.
Knížka NA PLNÝ KOULE je určena všem čtenářům, není to pouze hudební kniha. Přesto by ji autorka ráda představila těm, kteří pravděpodobně nejvíc ocení, tedy rockovým a hudebním fanouškům.
Kniha k objednání zde
E-kniha k zakoupení zde
JAK NÁS OKRADL KOJOT STEPNÍ
Už nevím přesně proč, ale asi v půlce amerického
turné, někde mezi Nevadou a Novým Mexikem,
jsme dostali strach. Tedy ne já, já s tou věcí nemám
nic společného, mluvím o zbytku kapely. Prostě
ten večer, zaparkováni kdesi, což je ta nejbližší
specifi kace, co vám k té lokalitě můžu dát, někdo
z nich nadhodil, že asi není úplně nejlepší nápad
spát v karavanu s balíčkem konopí. Tím, co jim
darovala fanynka, která ho měla oficiálně z lékárny na bolest zad. Protože kdyby tudy projížděl nějaký zlý šerif a uviděl náš z pravé strany podělaný
karavan stojící jen tak uprostřed ničeho, možná by
nás chtěl zkontrolovat.
A třeba by ten balíček našel. V některých státech vám tu prý dají při trestu smrti velmi humánně na výběr mezi elektrickým křeslem, injekcí nebo kulkou do srdce. Jak je to v Novém Mexiku, to
jsme netušili, ale už ty cedule všude kolem silnice,
které zakazovaly sejít z cesty na území v majetku
americké armády s rizikem okamžitého odstřelení, nedávaly příliš nadějí. Pokaždé když si někdo
z kluků potřeboval odskočit, pravidelně poblíž těchto varovných cedulí, jsme z okna karavanu sledovali, zda se mu po vytažení údu směrem k majetku
armády Spojených států amerických hlava pod palbou nerozletí na tisíc kousků.
Bubeníka pak osvítil geniální nápad schovat
konopný pytlíček někde vedle našeho zaparkovaného obytného vozu. Jen kousek odtud leží Oblast 51 a „pravda je někde tam venku“. Tak proč ne
náš balíček? Prostě ho na noc schovají pod nějaký
kámen poblíž karavanu. Tak řekli a tak učinili.
Noc se snesla na naše tábořiště. Nikde žádné neidentifi kovatelné létající předměty, jen dvě zářící
oči nějakého středně velkého savce, který chvíli
obíhal náš vůz. Tělo vlka, jen to bylo hbitější
a chytřejší. Kojot. Šibal indiánských mýtů. Nahání
trochu strach, ale prý žere jenom zajíce a mršiny.
Zajíce nemáme a co se týče mršin, dneska se nepilo. Po pár minutách zmizí.
Přijde ráno, nový den. Žádný šerif kolem neprojel, americké vojsko nás neodstřelilo. Bubeník
jde pro balíček. Ale on tam není!
„Ty vole, kams to dal?“
„No sem jsem to dal, nejsem přece blbej.“
„Ses musel splést, přece to samo neuteklo.“
„Třeba to uletělo, ne? Ve větru.“
„S kilovým kamenem, co jsem na to položil?