The Alarm Group II.

Pokračování ve výběru z mistrně sepsaných vzpomínek zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila – Kapitola XXX.

Kolem rockových kapel se taky motalo hodně podvodníků, kteří se tvářili jako zkušení manažéři. My jsme se v té seznámili s manažérem Tkadlecem, který kromě této činnosti, dělal posunovače na Smíchovském nádraží. Tam údajně zavinil svou neopatrností nějakou kolizi nákladních vagónů a musel pak uhradit vzniklou škodu na přepravovaných přístrojích, tedy škodu, která byla na tu dobu dost vysoká. S úhradou škody se zázračně vypořádal za necelý jeden rok a my jsme brzy pochopili, jak to dokázal. On dělal manažéra kapele Rolls, která byla složená z takových – pro nás – dost podivných existencí. Zpěvák Antoš, kytarista Tonda Kříž, kytarista Gusta Suchánek – jednou mě dokonce pozvali na konkurz na baskytaristu. Necítil jsem se mezi nimi moc dobře – ani sám nevím proč. Byla tam taková podivná atmosféra – něco viselo ve vzduchu. O tomto spolku se šuškalo mezi muzikanty, že se někteří z nich zabývají krádežemi nástrojů a aparatur – ale důkazy na to nemám.

Tkadlec nám udělal pár kšeftů v Berouně U labutě a na koupališti v Chrustenicích. Vždycky bylo nabito, ale honorář jsme nedostali nikdy. Místo sebe poslal na kšeft vždycky svého poskoka Robina Hájka, který taky dohlížel na výběr vstupného. V Berouně – hned na prvním kšeftě, se nám na konci omlouval, že se vybralo strašně málo a že nám to vynahradí při nějaké příští produkci. Bezostyšně pak šel za mou ženou, jestli by mu nepůjčila na vlak – a z pod bundy mu čouhaly dva kartony „Amerik“, které si koupil přímo na místě v sále. Jednou jsem ho byl uhánět u něj doma na Vinohradech a nestačil jsem se divit. Přepychovému zařízení jeho pokoje vévodil kotoučový magnetofon Sony – v té době velká vzácnost. Od té doby jsme si raději svá vystoupení domlouvali sami – bez prostředníků.

Bubeník Jirka Šustera hrál na Hradě ve vojenské kapele se dvěma bratry Slováky, ale chyběl jim zpěvák. Chtěli se zúčastnit soutěže vojenských souborů ve Zruči nad Sázavou a tak se obrátili na mě, jestli bych to s nimi neodehrál, že se mi za to nějak revanšují. Nacvičili jsme společně dvě písně, z nichž jedna, pokud si pamatuji byla Shake – ve verzi od Small Faces. Soutěž jsme suverénně vyhráli a poklonu nám přišel složit i vedoucí poroty – starý „vorel“, pan Sodoma – otec Viktora Sodomy. Měl jsem se tam jako „prase v žitě“, protože kolegové dostali před soutěží volno, takže si mohli dojet domů a nafasovat zásoby. Přivezli klobásy, řízky a bramborový salát, takže jsem se zase jednou dosyta najedl.

Po návratu do Prahy mě pak ještě pozvali do hradních kasáren, kde všichni sloužili v jakémsi skladu – a napakovali mi dvě tašky různého elektro a instalatérského materiálu. K tomu spoustu nářadí. Bál jsem se, jak to vůbec pronesu branou, a co, až se to zjistí – ale oni se smáli, že si s tím páni oficíři jistě nějak při inventuře poradí. Sami ostatně kradou nejvíce. Bylo to dobře zařízeno. Za úspěchy svých podřízených samozřejmě sklízel pochvaly a prémie jejich velitel. Takže, aby měli klid na přípravu, uklidil je do materiálového skladu a tím je zbavil těch nejtěžších povinností vojínů základní služby.

Tehdy bylo po Čechách několik štací, kde se pak ještě dlouho po vypuknutí normalizace dobře živily rockové kapely. Jejich pořadatelé to měli zřejmě posichrované i politicky a tak mohli bez obav pořádat koncerty i tancovačky. Každá akce byla samozřejmě hojně navštívená a sjížděli se sem lidi ze širokého okolí.

Jednou takovou štací byly Telčice u Hradce Králové. Tady se hrálo pravidelně v neděli odpoledne a akce pořádal samotný předseda místního MNV. Skončilo to všechno bohužel tím, že soudruha vyslali do Moskvy na Vysokou politickou školu. Po něm už tady odvahu nikdo nenašel. Byla to škoda pro diváky i pro kapely. Obyčejně se tady v neděli odpoledne sešlo na pivu i několik pražských kapel, která se vracely ze sobotních štací. Občas tady zahrála i některá významná zahraniční kapela, která by se za tehdejších poměrů do Prahy vůbec nedostala. Hrávali tady hlavně Poláci.

Takovou naší oblíbenou štací byl Nymburk, kde tyto akce pořádal člověk, kterému se říkalo Miki. Sem jsme se vždycky moc těšili. Fungovalo to tady zřejmě na principu „pod svícnem tma“. Vedle sálu byla hospoda, kde vždycky hráli sovětští vojáci z místní posádky „gotes“ neboli „plátýnko“. Hráli sice společně s místními opilci, ale proti Rusům se nikdo neodvážil zasáhnout. Nic se tedy nemuselo tajit. Přímo na stole stál bank – krabice od bot, plná peněz.

Na chvíli jsme navázali spolupráci s manažérem brněnské scény Oskarem Mannem, který nám vyjednal hraní například ve Varnsdorfu, kam jsme pak jezdili pravidelně. Tam to nebyl ale žádný med. Byla tam taková partička místních rváčů, kteří při každé akci terorizovali přítomné – včetně holek. Jednou jsme tam hráli na svátek čarodějnic – tedy v předvečer prvního máje. Bydleli jsme potom v hotelu, vzdáleném asi 10 kilometrů od Varnsdorfu. Před hotelem hořela vatra a kolem ní sedělo asi dvacet místních maníků. Hlídali májku. Z našeho příjezdu měli velkou radost a říkali: to je dobře, že jste tady, pomůžete nám hlídat májku – bude nás aspoň víc. Pak nám nadšeně líčili, jak se těší, až jim jí přijdou krást kluci z okolních vesnic. Obyčejně jich chodí tak okolo třiceti a jsou ozbrojeni řetězy a kovovými tyčemi. Chvíli jsme s nimi poseděli a pak jsme se postupně po anglicku vytráceli.

Já jsem spal s manažérem Oskarem Mannem na jednom pokoji a dokonce v manželské posteli. Ještě dlouho jsme si povídali o poměrech v Brně a v Praze. Po čase jsem se dozvěděl, že tento člověk byl homosexuál a že spáchal sebevraždu – nebo ho snad dokonce někdo zabil – z nešťastné lásky. Trochu mi zatrnulo!!!

Jednu chvíli nastala v kapele nějaká krize a objevili se tady – už ani nevím jak a proč – kytarista Pavel Růžička a pianista Petr Dvořák, později „batři Ormové“. Zkoušeli jsme v „pionýráku“ Na Balkáně. Probíhala soulová éra a tak jsme zkoušeli věci od Toma Jonese, Eddieho Floyda, Georgie Famea, Solomona Burkeho, Wilsona Picketta a docela nám to šlo. Oba byli výborní muzikanti a vůbec nechápu, jak mohli později tak klesnout pod značkou ORM a zařadit se vedle takového hudebního škváru, jakým jsou Michal David, Franta Janeček a jím podobní „hitmejkři“. Později se od nás odpoutal Petr Pechman a já byl pověřen funkcí basisty.

Někdo přivedl Mirka Janatku, který byl bubeníkem kapely Rogers Band. Začali jsme zkoušet v Agiťáku někde mezi Tylákem a Pavlákem, ale to zkoušení bylo strašně nervní a uspěchané a do toho přišel Janatka s tím, že máme jet hrát do Náchoda jako předkapela Primitives Group. Měli jsme udělanou hodinku kvalitního repertoáru z písní Spencer Davis Group a různých soulovek. Primitives měli všechno po organizační stránce perfektně zaběhnuté, jejich manažérem byl v té době Evžen Fiala. Hrálo se v náchodském divadle, Jejich jediný bedňák Hendrix běhal s bednami na zádech do patra a muzikanti nehnuli ani prstem. Později jsme dokonce zjistili, že máme vyšší honorář, než oni. Manažér se s nimi evidentně nemazlil. Nás potřeboval rychle jako předskokany, tak nás taky náležitě zaplatil. Jeho kapela ovšem měla 20 kšeftů měsíčně.

Jejich vystoupení bylo skvěle vykalkulované na efekt. Repertoár tehdejších hvězd – od Doors po Hendrixe, zkrátka všechno, co právě letělo. Všichni používali make-up, zapalovala se pyrotechnika – k tomu používali normálních stojacích kavárenských popelníků – jednoduché nápady a jistý účinek na diváky. Hudebně byla kvalita jejich vystoupení hluboko pod námi, ale lidi přišli na mediální hvězdy a kvalita muziky je moc nezajímala. Tady šlo opravdu spíše o podívanou. Primitives hráli v sestavě Ivan Hajniš zpěv, Ivan Pešl basa, Borek Kadlec varhany, Jirka Schilder bicí a kytaristu si bohužel nepamatuju. Po koncertě jsem mluvil s Jirkou Schilderem a ten z tohoto angažmá nebyl moc šťastný. Sliboval si od toho mnohem víc, – tady panovala tuhá kázeň a velká zodpovědnost, ale výdělky tomu neodpovídaly.

Z agiťáku na Vinohradech nás brzy vyhodili. Potom kluci sehnali zkušebnu v budově Ministerstva dopravy Na Příkopě. Bylo to 3 patra pod zemí, kde dříve sídlil ÚV KSČ a kde bývaly jejich mučírny. Tady se k nám připojil kytarista Venca Šimeček, který s sebou přivedl zpěváka Jirku Šimáka. Venca byl rockandrollový harcovník a nějaký čas hrál i s Waldemarem Matuškou. S big-beatem si ale moc rady nevěděl. Jirka měl dobrou barvu hlasu, ale zpíval strašně falešně a rytmus byl jeho nepřítelem. Po nich se tam objevil ještě Petr Čáslavský – taky nějakým omylem. Tahle hudba nebyla jeho parketou. Ten později s Milanem Driličiakem doprovázel Marylu Rodowicz, poté co jsme to my s Cardinals odmítli.

Milan Driličiak byl častým hostem na našich akcích v Ženských domovech a neustále nám dával různé rady, jak bychom to podle něho měli dělat. Nám to ale tehdy hrálo a zpívalo skvěle a na podobné radily jsme nebyli zvědaví. To ho ovšem strašně štvalo.

Na fotografii – Pavel Permon Krajča, Petr Pecka Pechman, Jirka Šustera a Jindra Vobořil.

Čtěte také Nahlédnutí do paměti zpěváka a kytaristy Jindry Vobořila / XV.