Cover Band slavné britské heavy metalové legendy Judas Priest který už má za sebou dlouhou řadu divácky hojně navštěvovaných koncertů nejen doma, ale i v zahraničí, není třeba dlouze představovat.
Pražská formace Judas Priest Revival vznikla koncem roku 1998. Velice brzy se zařadila mezi absolutní špičku revivalové scény v Česku. To, jakým způsobem se popasovala s nelehkým repertoárem legendárních Judas Priest, často vzbuzuje obdiv a je důstojnou poklonou této legendě.
Od samého začátku v Judas Priest revival působí kytarista Vladimír Veber (*1966) který v kapele sehrává roli Glenna Tiptona. Za zmínku stojí, že poté začal působit v JP revival, nechal si postavit kytaru od zesnulého mistra Petra Jurkoviče a protože se tak trochu s Vláďou známe, položil jsem mu pár otázek.
Vláďo, jak vlastně vznikl nápad založit revival Judas Priest? Můžeš v krátkosti popsat historii kapely, název sice není složité si odvodit, ale přesto, řekni verzi, jak k jeho vzniku došlo?
Nápad ani nevzešel tak z naší strany, ale spíše nás do toho „uvrtali“ posluchači na koncertech. My jsme měli vlastní kapelu respektive s vlastní tvorbou a časem jsme do našeho playlistu zařadili několik pecek z alba „Painkiller“ od Judas Priest. Pamatuji se, že tohle album bylo TOP, co jsem v heavy metalu kdy slyšel a nějak jsme to prostě zkusili… A lidi byli nadšený. Na každém koncertě chtělo obecenstvo další a další pecky a my tak plynule přešli z vlastní tvorby na Judas Priest Revival.
Kdy jsi začal hrát na kytaru a proč ses zrovna rozhodl pro tento nástroj?
Začal jsem hrát na španělku a to někdy na základní škole. Chodil jsem k jednomu učiteli na lekce klasické hry a potkával jsem se tam i s Klaudiusem Kryšpínem (dnes jeden z nejlepších bubeníků u nás). Za to, že jsem vyměnil španělku za elektrickou kytaru, může kapela Olympic, úsměv… Byl jsem v roce 1979 v Lucerně na vánočním koncertu Prázdniny na Zemi a bylo rozhodnuto. Ta atmosféra tenkrát s vizuálním pojetím a efekty na podiu mě pohltila. Druhý den jsem už doma nacvičoval před zrcadlem, smích…
Jakými kapelami jsi prošel, než vznikl Judas Priest Revival ?
Pouze jednou. Založil jsem kapelu Caravela, natočili jsme desku, udělali klip (možno shlédnout na YouTube) a pak už jen Judas Priest revival.
Vzpomeneš si kdy (kde) jste s JP Revival hráli poprvé?
Opravdu první koncert už jen Judas Priest revival si nepamatuji, ale zhruba druhý nebo třetí jsme měli v Rock Café. Bylo narváno, a když si vzpomenu, jak jsme tenkrát hráli a co jsme měli na sobě, tak se vždycky musím smát…
Ve vaší kapele se vystřídalo několik zpěváků, můžeš je nějakým způsobem ohodnotit?
V kapele jsme měli celkem tři zpěváky. Ten nejlepší je právě teď s námi. Říkáme mu Steely a jeho rozsah je neskutečný. Užíváme si to všichni nejen na podiu, ale i mimo něj.
JP revival koncertuje i v zahraničí. Co říkáš na zdejší publikum? Co tě fascinuje?
Ano, máš pravdu, jezdíme do Německa, Rakouska, na Slovensko atd… Zdejší publikum je podobné jako v jiných zemích. Nejvíce lidi reagují na známé pecky jako Breaking the law, Living after midnight nebo Painkiller… Snažíme se to dělat s co největší profesionalitou, to nás naplňuje a myslím, že naše fanoušky také.
Pokud se ptáš na rozdíly mezi hraním u nás a v zahraničí, tak je to hlavně v pořadatelském zázemí pro kapelu. Zahraniční catering, ubytování, přístup pořadatelů a kolikrát i sound aparatury je opravdu kolikrát diametrálně odlišný. V tom jsme bohužel u nás úplně jinde. A co nás opravdu fascinuje, je naše zarputilost, s jakou to tolik let děláme:))
Jste nějakým způsobem v kontaktu s kapelou Judas Priest?
Nejsme. Mám jen podepsanou kytaru od Glenna Tiptona, zašel jsem za nimi do šatny po jejich koncertu v Praze a kytarista KK Downing, když mě viděl, tak se začal smát a prohlásil: „Koukejte, přišel mladej Glenn“! Je až neskutečná náhoda, že všichni v kapele jsme neskutečně podobní originálu – i v tom je naše velká deviza. Od té doby o nás vědí, ale v kontaktu nejsme.
Co podle tebe vede muzikanty k tomu, aby založili revival?
To je na delší povídání. Začínající kapela to má u nás hodně těžké. V dnešní uspěchané době je těžké se prosadit. U nás jsou posluchači hodně konzervativní a znají pouze několik tuzemských kapel, na které se chodí a na ty ostatní kapely mimo mainstreem už v této hektické době nezbývá čas.
Je těžké sehnat koncert, natočit desku stojí dost peněz, vydáš obrovské množství úsilí, aby si tu „káru“ popostrčil o kousek dál… a roky běží a běží a ono se to většinou nikam nehýbe. Zbude frustrace a některé kapely si řeknou, když lidi nezajímá naše muzika, zkusíme to s nějakým revivalem, třeba se nám povede lépe.
Ale ani to není zdaleka jednoduchá cesta. Nejznámější zahraniční interpreti jsou na tom muzikanstky velice dobře a aby si to dělal na podobné úrovni jako oni, musíš na tom sakra makat!
Dá se hraním v revivalové kapele uživit?
U nás ne. V zahraničí ano.
Má hraní v revivalové kapele nějaké výhody a nevýhody?
Výhod i nevýhod je celá řada. Mezi výhody beru to, že posluchači písničky znají a pokud je zahraješ se vším všudy, co k tomu patří dobře-myslím tím i pódiovou show a kostýmy, dostane se ti od nich pozitivní feedback, což je přesně to, co každý muzikant nejvíc potřebuje. Na druhou stranu nevýhodou je opět to, že to všichni znají. Když to nezahraješ tak jak to má být, uřízneš si akorát ostudu a v tom našem malém rybníku se okamžitě roznese, že ten a ten revival není nic moc a rychle skončíš…
Na co rád v souvislosti s JP revival vzpomínáš?
Toho je za ty roky co to děláme tolik, že by se to nevešlo ani do románu od Jiráska. Rockeřina je prostě úžasný styl života a jsem šťastný, že jsem to mohl celé prožít a s velkou pokorou si to užívám i dnes.
Pokud by přišla nabídka od některé klasické rockové či metalové skupiny přijal by si jí?
Ne. Miluju hudbu Judas Priest a pro mě osobně není nic víc.
Co tě zajímá (o čem přemýšlíš) mimo podia?
Toho je opravdu hodně. Jsem na volné noze, musím se dost starat, aby to vše fungovalo a to nejen pracovně… Mám i jiné koníčky, sportuji, cestuji, miluji přírodu a tak na nějaké velké přemýšlení okolo nezbývá moc času. Většinou večer padnu, a buď usnu s kytarou v ruce, nebo u nějakýho blbýho filmu, smích…
Jinak samozřejmě člověka napadají různé myšlenky, kam to celé dnes spěje, kam směřujeme nejen my, ale hlavně Evropa., ale jak říká moje přítelkyně-nemá cenu si nechat kazit náladu věcmi, které nemůžeš ovlivnit. Má samozřejmě pravdu, ale někdy to je opravdu dost těžké, nejsem zrovna člověk, který strká hlavu do písku.
Něco závěrem – pár slov k českému publiku?
Neseďte doma na zadku a mazejte na BIG BEAT!
Děkuji za tvůj čas..
Otázky pokládal – Petr Bryk
Odpovídal – Vláďa Veber